Článek
Byl čtvrtý týden po rozchodu a já měla pocit, že už mě nic dalšího netrkne. Seděla jsem sama v bytě, koukala do mobilu a snažila se nepřemýšlet o tom, kde asi je můj bývalý. V tom jsem uslyšela takové zvláštní kapání a zjistila, že mi pod dřezem teče voda. Normálně bych to možná brala jako běžnou závadu, ale v tu chvíli mě to prostě dorazilo. Všechno mi přišlo rozbité – vztah, finance, teď i kuchyň. Zavolala jsem sousedce, jestli nemá nějaký kontakt na instalatéra, protože sama jsem neměla sílu ani chuť něco hledat. Dala mi číslo, já tam zavolala a do telefonu se ozval docela příjemný chlap. Řekl, že by mohl přijet ještě ten večer, a mně se na chvíli ulevilo, že to aspoň nebudu řešit sama a že to bude brzy z krku.
Než přijel, tak jsem aspoň trochu uklidila kuchyň. Ne proto, že bych chtěla udělat dojem, spíš abych se necítila úplně jako troska v okolí špinavého nádobí. Svlékla jsem vytahané tepláky, ale jen proto, abych si oblékla čisté tričko a nějaké normální legíny. Vlasy jsem si nechala v drdolu, jen jsem si trochu otřela obličej a zapnula rádio, ať v bytě není to tíživé ticho, na které jsem byla poslední týdny zvyklá. Došlo mi, že jsem vlastně už dlouho s nikým normálně nemluvila. Práce online, pár zpráv s kamarádkami, ale žádný běžný rozhovor z očí do očí. Když zazvonil zvonek a já otevřela, zůstala jsem na vteřinu překvapená. Byl přibližně v mém věku, žádný šedivý pán v montérkách, jak jsem si představovala. Vypadal normálně, sympaticky. Najednou jsem si začala víc uvědomovat, jak asi působím, jestli nejsem moc rozcuchaná nebo unavená v obličeji.
Nečekaná blízkost u kuchyňského dřezu
Dovedla jsem ho do kuchyně, on si odložil bundu, vytáhl nářadí a já ze zvyku nabídla kafe. Čekala jsem, že odmítne, ale souhlasil. Jak jsem mu ho připravovala, všimla jsem si na sobě, že jsem nějak přepnula do „ať jsem příjemná“ módu. Snažila jsem se vtipkovat, být milá, mluvila jsem víc, než by bylo nutné. On si klekl pod dřez a začal se v tom hrabat, já stála opodál s hrnkem v ruce a v hlavě mi proběhla úplně stupidní filmová scéna, které se sama sobě směju ještě teď. Došlo mi, že mě láká udělat nějaký dvojsmyslný vtípek, jen abych otestovala, jestli jsem ještě pro někoho zajímavá. Bylo mi jasné, že je to trochu mimo, ale ten pocit, že mě někdo vidí a mluví na mě normálně, byl po těch týdnech samoty až nečekaně příjemný.
Povídali jsme si u toho úplně obyčejné věci – něco o počasí, o dopravě, jak jsou pořád zácpy. Nebylo to nic osobního, ale přesto jsem cítila, jak ve mně napětí začne ustupovat. Už předtím jsem si nalila dvě skleničky vína „na nervy“, takže jsem byla lehce uvolněná, možná víc, než bych byla normálně. Najednou jsem v sobě cítila takovou zvláštní odvahu, která mě většinou vede ke špatným nápadům. Začala jsem dělat nenápadné narážky, třeba že doma žádného šikovného chlapa nemám a že je fajn, když někdo ví, co s nářadím. Nic vyloženě vulgárního, ale ten tón tam byl. On se vždycky jen krátce usmál nebo to nechal být a dál se věnoval práci. To mě trochu znejistilo, ale zároveň jsem si říkala, že třeba je jen stydlivější nebo profesionální. Místo abych to brala jako jasný signál, že o to nestojí, vnímala jsem to spíš jako výzvu, což mě dneska zpětně trochu děsí.
Jedna věta, která všechno převrátila
Když skončil, začal vypisovat účtenku. Postavil se k lince, vytáhl blok a řekl mi částku. Bylo to víc, než jsem čekala, a mně v tu dobu peníze dost řešily hlavu, protože jsem po stěhování a rozchodu byla finančně napnutá. Nervózně jsem se zasmála, pocítila směs studu, bezmoci a té pitomé odvahy z vína. A místo abych se prostě zeptala, jestli se dá platba rozdělit, ze mě vypadla poznámka, jestli by se to nedalo nějak „vyřešit jinak“. Doplnila jsem to pohledem, u kterého jsem přesně věděla, jaký má být. V tu vteřinu jsem sama cítila, že jsem překročila hranici, ale už to viselo ve vzduchu a nešlo to stáhnout zpátky. On přestal psát, ztuhnul a podíval se na mě úplně jinak než předtím. Nebyl naštvaný, spíš hodně vážný a nepříjemně zaskočený.
Řekl klidně, ale dost jasně, že je ženatý a že je v práci, a ještě dodal, že se mu podobné narážky občas stávají a vždycky mu to přijde trapné. Nebylo to zlé, jen hodně konkrétní. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se přede mnou rozsvítilo velké světlo. Najednou jsem viděla sama sebe zvenku – ženská po rozchodu, lehce připitá, co zkouší balit chlapa, který k ní přišel něco opravit. Došlo mi, jak zoufale a lacině jsem musela působit. Pokusila jsem se to shodit na blbý vtip, rychle jsem zaplatila, skoro se mu nepodívala do očí, vrátila mu účtenku a doprovodila ho ke dveřím. Jakmile jsem za ním zavřela, rozbrečela jsem se, ale nebylo to kvůli tomu, že mě odmítl. Bylo to čistě studem sama před sebou.
Co mi stud ten večer doopravdy ukázal
Sedla jsem si zpátky do kuchyně, koukala na dřez, který už netekl, a přemýšlela, co se to se mnou děje. Proč jsem měla potřebu něco takového vůbec nabídnout. Došlo mi, jak moc se po rozchodu cítím nechtěná, nemilovaná, neviditelná. Jak strašně mi chyběl pocit, že jsem pro někoho atraktivní, a jak jsem se toho chytla u úplně náhodného chlapa, který tam prostě jen dělal svou práci. Ponížení mě bolelo, ale zároveň mě trochu probralo. Jako by mi to ukázalo, že takhle se k sobě chovat nechci, že se nechci zlevňovat jen proto, abych dostala nějakou drobnou pozornost. Napsala jsem kamarádce, přiznala jí aspoň část příběhu, bez těch nejtrapnějších detailů. Odpověděla mi, že lidi dělají blbosti, když jsou sami, a že to neznamená, že jsem špatná. Ten večer jsem si řekla, že z toho pro sebe beru jedno varování – ne před chlapama, ale před vlastní zoufalostí, kterou už nechci nechat řídit svoje chování.
