Článek
Na tu práci jsem kývl bez dlouhého přemýšlení. Potřeboval jsem peníze a týden se dal vydržet. Přišel jsem ještě za tmy, ruce jsem měl hned zkřehlé. Vedoucí mi podal dohodu o provedení práce, rychle jsme ji podepsali. Probral se mnou bezpečnost a hygienu a beze slov mi strčil gumovou zástěru, holínky a silné rukavice. U kádí mi ukázal, co se děje v závěrečné fázi: omráčení, vykrvení, kuchání. Dodal, že se k tomu dostanu až později, až se otrkám. První den mě nechal u kádí a u balení. K omračování palicí pouštěl jen ty, kteří to dělají každý rok.
Fronty, klouzající ryby a první chyby
První zákazníci přišli sotva se rozednilo. Strčil jsem ruce do studené vody a snažil se udržet klouzající rybu, ale byl jsem neohrabaný. Ryba se mi kroutila, cítil jsem, jak mi do rukavic nabíhá voda. Aby se fronta nezastavila, poslal mě kolega k váze a balení. Sundal jsem mokré rukavice a pracoval rychleji, peníze bral druhý, „suchý“ kolega, který sahal jen na bankovky a sáčky. Lidi moc nemluvili, jen pokynuli, co chtějí. Byli ve spěchu a trochu napjatí. Bylo jasné, že chtějí kapra a rychle domů.
Kolem poledne už se kolem stánku vytvořil hlouček a hluk rostl. Voda z kádí přetékala přes okraj, hadice nestíhala dopouštět čistou. Každý měl přesnou představu: „Hlavou pryč,“ „do dvou kilo,“ „ať je to hezký kousek.“ Stačilo zaváhat a hned to bylo znát. Kvůli spěchu mi jeden kapr vyklouzl na zem. Zvedli jsme ho, opláchli, pánovi nabídli jiný kus. Nebyl hrubý, jen poznamenal, že tohle k Vánocům nepatří. Zrudl jsem a vrátil se k práci. Nebyl čas si to vyříkat. Před námi lidi, za námi kádě, pořád dokola.
Když tradice naráží na realitu logistiky
Odpoledne přišla mladá máma s asi čtyřletou holčičkou. Malá si přitiskla ruce k bedně vedle kádě a jedné rybě hned dala jméno. Slušně jsme je požádali, aby couvly za bedny, že je to bezpečnější. Máma si objednala zabití a kuchání, „ať to máme za sebou“. Poprosil jsem kolegu, aby si stoupl tak, aby malá moc neviděla, a mámě jsme řekli, jestli by ji nevzala kousek stranou. Chvíli to vypadalo, že to zvládneme tiše a rychle. Ryba sebou švihla právě ve chvíli, kdy se holčička otočila, a malá se rozplakala tak, že ztichli i lidi ve frontě. Podali jsme kapesník a chvíli počkali. Nebylo mi dobře, cítil jsem sevření v břiše, ale udělat se to muselo. Fronta nepočká.
Krátká pauza u auta byla spíš pro formu. Stáli jsme v průvanu, jedli studený rohlík a zapíjeli ho čajem z termosky. Vedoucí seděl v autě, přepočítal tržbu, zavřel peníze do kasírky na klíček a volal dodavateli, kolik ryb ještě dovézt, aby nic nezbylo. Nebyl čas na rozhovory o svátcích, řešily se počty a časy. Mně mezitím úplně promokly rukavice a kůže na prstech začala praskat. Kolega mi poradil krém a náplasti, mazal jsem si ruce za stánkem, jak to šlo. Došlo mi, že tady se neřeší nálada a koledy, ale logistika a tempo. Jakmile člověk zpomalí, zpozdí ostatní.
Rutina práce a konec iluzí o Vánocích
Po dvou dnech mě vzali i k omračování. Nejdřív pod dohledem, pak už jsem pracoval sám, ale pořád opatrně. Rutina přišla rychle, pohyby jsem si osvojil a dělal je automaticky. Po směně jsem páchl rybinou, i když jsem se doma sprchoval déle než jindy. Z bundy a vlasů to nešlo hned dostat. Přesto jsem ráno zase stál u stánku, nasadil rukavice a snažil se nemyslet na to, kolik toho ještě zbývá. Večer jsem byl otupělý. Věděl jsem, že je to jen pár dní, a počítal peníze, kolik mi to hodí.
Na Štědrý den jsem seděl u stolu a najednou jsem kapra nechtěl. Neměl jsem chuť ani sílu si ho dát. Naložil jsem si bramborový salát a řízek a bylo mi líp. Nikomu neříkám, co má jíst, tradice si lidi drží z různých důvodů. Jen teď vím, co za tím je, když se dívám na rozsvícený stromek a slyším koledy z rádia. Mráz, těžká práce, nervy a spousta drobných rozhodnutí během dne, kterých si nikdo nevšimne. Respektuju všechny, kteří u těch stánků stojí každý rok a zvládají to. Mně se u toho rozpadly poslední iluze o poklidných Vánocích. Až příště půjdu kolem, dám pozor, pozdravím a nebudu pospíchat. Stačí to.
