Článek
Je sobota brzy ráno v jadranské marině a já stojím v uniformě v pantry, ještě s vlhkými vlasy staženými do drdolu. Hlavní stevardka, také Češka, rozdává úkoly a mluví rychleji než jindy. Kapitán přes vysílačku hlásí, že majitel dorazí o hodinu dřív, takže všechno musíme stihnout rychleji a bez chyb. Je to teprve můj třetí výjezd na téhle lodi, a i když jsem se snažila působit klidně, v břiše mi to cukalo. Vzala jsem si na starost salon a začala leštit kliky, výplně dveří i chrom, aby nezůstal jediný otisk. Nešlo jen o vzhled. Když je něco čisté na první pohled, hosté se neptají a my máme méně stresu.
Ticho před bouří a neviditelný úklid hostů
Se stevardkou jsme se pustily do salonu, aby vypadal jako pokoj v dobrém hotelu. Já napařovala závěsy, ona rovnala dekorace a připravovala bar. Skládala jsem ubrousky tak, aby měly ostré hrany, a polštáře na sedačkách jsem srovnala do symetrie, patrné i těm, kteří si jí běžně nevšímají. V postranní skříňce v salonu jsem schovala malý sáček s hadříky a odstraňovačem skvrn, nouzový balíček, který mi už jinde párkrát pomohl. Když na molu zastavila dvě auta, ztichli jsme, stáhli se do pantry a ztišili provoz. Najednou bylo slyšet jen led v výrobníku a signalizace dveří.
Majitel s rodinou a malým psem nastoupili rychle, jako by měli přesný plán, a přitom se snažili působit uvolněně. Podala jsem ochlazené ručníky a vodu s citronem, přesně tak, jak máme v manuálu, a držela se pravidla: být milá, ale nemluvit, pokud se nezeptají. Pes se po pár minutách vyčůral na koberec u stolu, asi z nervů. Počkala jsem pár vteřin a ustoupila, pak jsem tiše vytáhla schovaný balíček, klekla si a začala čistit, jako by to byla běžná rutina. Hlavní stevardka na mě z dálky kývla, že je to v pořádku. Za pár minut bylo uklizeno, hosté si ničeho nevšimli a všechno pokračovalo dál. Měla jsem radost, že to prošlo bez povšimnutí a bez zbytečných slov.
Čas běží, drobné krize a pevné nervy
Kuchař mezitím zjistil, že chybí bylinky na předkrm, a poslal mě do malého obchodu u recepce mariny. Běžela jsem tam i zpátky, sedm minut tam, sedm zpátky, v hlavě jsem si odpočítávala, kolik času zbývá do servisu. Vrátila jsem se s bazalkou a koriandrem a ještě stihla doplnit skleničky u sedací soupravy. Někdo požádal o cappuccino a ve chvíli, kdy jsem kávovar zapnula, vypadl jistič. Přes vysílačku jsem zavolala strojníka, ať nahodí jistič u kávovaru, a než se ozval, nabídla jsem perlivou vodu. „Jen chvilinku,“ usmála jsem se a odpočet v hlavě běžel dál. Jistič naskočil, káva se povedla a donesla jsem ji na stůl dřív, než se kdokoli začal ptát. Krátce jsem si vydechla. Nikdo to neřešil, což je v tomhle světě výhra.
Po vyplutí se hosté přesunuli na příď a užívali si první slunce. Já odešla do prádelny. Žehlila jsem ubrousky, aby byly večer dokonale hladké, a skleničky jsem dávala na šetrný program a pak je ručně dolešťovala. Když se loď zhoupne, sklo se v ruce hůř drží. Bylo mi trochu špatně. Kousla jsem si potají do zázvorové sušenky a zapila to vodou. Lehnout si nešlo, všechno mělo svůj čas, a když to stihnu teď, večer bude klidnější. Do vysílačky přišlo hlášení o kapkách opalovacího krému na teaku. Předala jsem to palubářům, vzala odmašťovač a hadřík z mikrovlákna a podala jim je u schodů. Když fleky zmizí hned, už se nevrátí. Je lepší to řešit okamžitě.
Noční směna, tichá služba a skutečné uspokojení
Večer přešel v noc rychleji, než bych čekala. Po večeři jsme ještě hodinu tiše uklízeli salon, vysávali koberce a připravovali snídani. Připravili jsme misky s ovocem, dali jogurty do chladu a srovnali talířky tak, aby ráno všechno působilo samozřejmě. Byla skoro půlnoc a já cítila únavu v ramenou, ale hlava jela v režimu „co dál“. Před spaním jsem odnesla do skříněk poslední sklenice a vypnula náladové světlo v salonu. Služební telefon jsem položila vedle postele a doufala v pár hodin klidu.
V půl třetí se telefon rozsvítil. Host z kajuty chtěl další deku. Vstala jsem bez přemýšlení, vzala čistou z prádelny, zaklepala, podala deku a popřála dobrou noc. „Děkuju,“ řekl a bylo to upřímné. V tu chvíli to pro mě mělo větší hodnotu než jakákoli fotka s koktejlem na sítích. Ráno při loučení si kapitán s majitelem podali ruce, všechno klidně a bez velkých řečí. Udělali jsme základní úklid, doplnili vše potřebné, zkontrolovali zásoby a pak jsme dostali pár hodin volna. Šla jsem se projít po molu a v hlavě mi zůstalo hlavně tohle: není to glamour, jak to vypadá zvenku. Je to pohyblivý hotel, kde se má všechno odehrát neviditelně dřív, než si toho někdo všimne. A když to klapne, nikdo neví, kolik práce za tím bylo. A mě to uspokojuje.
