Článek
Před odletem v kuchyňce první třídy si s vedoucím kabiny projdeme servis a poznámky k cestujícím. Mám na starost první řadu a vím, že 1A je pravidelný host, který bývá náročný. Jsem v první třídě teprve třetí měsíc, takže si dvakrát kontroluju nádobí, sklo i zásoby. Nechci nic dohledávat na poslední chvíli. Šálky i sklenice leštím, dávám je nahřát, ať jsou hned po vzletu připravené. V hlavě si projíždím pořadí kroků, kdo chce co a na co si dát pozor. Chci působit jistě, i když vím, že některé situace se prostě natrénovat nedají.
Když kávovar selže, improvizace zachrání eleganci
Po vzletu jdu na uvítací kolo s nápoji. 1A si poručí cappuccino „tak jako v hotelu“. Přikývnu a v kuchyňce spustím kávovar. Ten ale nahlásí chybu a mléko nenapění, i když jsem ho před odletem testovala. Zkusím rychlý reset přes panel, ale nic. Nechci se vrátit jen s omluvou. Ohřeju mléko v nerezové konvičce ve vodní lázni, vezmu ruční napěňovač a během několika sekund napěním mléko do mikropěny. Není to přesně jako od baristy, ale drží to. Přinesu šálek, postavím ho před něj, sleduju jeho výraz. Spokojeně kývne. „Děkuju.“ Nadechnu se. Dál už se tvářím, že to byl běžný postup.
Když začíná servis, s kolegyní skládáme talíře jako v restauraci, ale v kuchyňce je to hlavně logistika a načasování. Maso v palubní troubě dohřívám tak, abych se co nejvíc trefila do přání, jak to palubní trouba dovolí. Stopuju minuty, aby teplota vyšla a přílohy seděly. Do toho chystám omáčky a hlídám pořadí stolů, ať nikdo nečeká zbytečně. Dělám to pečlivě i proto, že když něco nesedne, host to řekne nahlas a my ztratíme rytmus. Zatím to držíme. V kabině je klid a já si na chvilku vydechnu. Vím, že tahle část může být náročná: stačí drobný zádrhel a všechno se rychle zkomplikuje.
Turbulence, skvrna a síla malého gesta
Uprostřed druhého chodu se kabina zatřese a rozsvítí se nápisy „Připoutejte se“. Stihnu zajistit vozík, ale sklenka červeného na 2D vystříkne na svetr. Omluvím se a okamžitě přináším perlivou vodu a čisté látkové ubrousky. „Zkuste jen lehce poklepávat, prosím.“ Spolu to zkoušíme a skvrna bledne. Nabídnu pyžamové tričko z našeho setu v jeho velikosti, ať má dočasně co na sebe. Chvilku váhá, pak kývne. Odchází se převléct a vrací se už klidnější, mluví klidněji. V kuchyňce si poznamenám, co mu mám nabídnout později, a zkontroluju, jestli máme dost náhradních ubrousků. Ještě jednou se mu omluvím, bez výmluv.
Turbulence nás zdrží a několik hostů mezitím usne. Servis zkrátím a těm, co zůstali vzhůru, nabízím jen něco lehkého. Mezi koly průběžně uklízím stopy po rozlitém víně, dezinfikuju stolky a v kuchyňce aktualizuju poznámky k objednávkám, ať nám nic neuteče, až budeme pokračovat. Dělám to hlavně proto, aby kabina zase působila klidně a bezpečně. Ten dojem je v první třídě stejně důležitý jako jídlo. Když si 2D jde pro svůj svetr, nechám mu na stolku malou čokoládu a krátkou omluvu na palubní kartičce. Nic okázalého, jen gesto. Všimne si toho a kývne na dálku.
Před přistáním ještě jednou obejdu první řadu, vyberu sluchátka a poděkuju za cestu. Kontroluju pásy, stolky a drobnosti, které by mohly zůstat přehlédnuté. Vedoucí kabiny mě míjí a pošeptá, že 1A ocenil kávu, i když jsme ji dělali „po domácku“. Jen se usměju. Jsem unavená, ale cítím klid. Vím, kolik neviditelné práce je za tím, když to navenek vypadá samozřejmě. Hosté vnímají čisté sklo, klid a vyžehlené ubrusy, ale už ne to, že často rozhodují minuty, správná slova ve správný okamžik a schopnost zvolit jiný postup, když technika selže. A právě to mě na téhle práci baví a zároveň trochu děsí.
