Článek
Pondělí dopoledne. Pár hodin před schůzkou s klientem ještě jednou otevírám nabídku, kterou jsem v pátek uzavřela s pocitem, že je hotová. Hledám číslo, které se mi nezdálo, a dojde mi, že jsem brala sazby ze starého ceníku. Otevřela jsem špatnou složku, protože má skoro stejný název jako ta aktuální. Na chvíli zůstanu sedět nad klávesnicí. Automaticky se zvedám, že to řeknu šéfovi, ale je na hovoru a za sklem zasedačky vidím, jak má na uších sluchátka a gestikuluje. Jsem ve zkušební době a nechci působit, že nezvládám základy. Napadne mě rychlý plán: dorovnám to ručně podle ceníku, bude to rychlejší než předělávat vzorce a přepočty. Ušetřím čas a na schůzce se budeme bavit o finálních částkách.
Rychlá záplata a první test u klienta
Otevírám tabulku a přepisuju několik buněk ručně. U nejdražších položek srovnám sazby a v souhrnu upravím mezisoučty, aby to odpovídalo aktuálním číslům. Vím, že by správně měl proběhnout celý přepočet přes všechny listy, ale čas běží a do odjezdu zbývá jen pár desítek minut. Říkám si, že logika nákladů zůstala stejná, mění se jen sazby. Uložím verzi pro prezentaci a dám jí název, aby se mi nepletla se starou. Doufám, že se klient bude ptát hlavně na výsledek, ne na postup. Je mi těžko a přepínám mezi soubory i kalendářem, jak se blíží druhá. Ještě napíšu rychlou zprávu kolegyni, že jedeme včas, a balím notebook a kabely.
V zasedačce u klienta sedíme naproti našemu kontaktu a jeho kolegyni z nákupu. Šéf si bere úvod a já sdílím obrazovku. Prezentace probíhá hladce, procházíme rozsah prací, milníky a pak ceník. Odpovídám na pár dotazů k harmonogramu a zdá se, že to dává smysl. Pak se kolegyně z nákupu zastaví u nejdražší položky a klidně řekne: „Můžete prosím otevřít rozpis, jak jste k té ceně došli?“ Šéf se na mě podívá a kývne. Přepínám na detailní list s rozpočtem a cítím znovu nervozitu. Doufám, že to vyjde, že to bude správně.
Odhalené nesrovnalosti a lekce od šéfa
Jakmile se otevře detail, je vidět, že některé sazby v řádcích nejsou stejné jako v souhrnu. Není to velké, ale je to patrné. Kolegyně si toho všimne a bez emocí mě poprosí: „Otevřete prosím rozpis jednotkových sazeb, potřebujeme si to ověřit vůči aktuálnímu ceníku.“ Zrychlí se mi tep. Vím, že to už nevysvětlím. Nadechnu se a řeknu, že jsem dnes ráno část čísel přenesla ručně, protože jsem vycházela ze staré verze ceníku a nestihla jsem přepočet. Je ticho. Kontakt si prohlíží obrazovku, šéf mlčí. Napadne mě, že jsem to měla říct hned ráno. Čekám, co bude dál.
Schůzku ukončíme dřív, domluvíme se, že do šesti pošleme čistou kalkulaci. Na chodbě mi šéf klidně, ale důrazně řekne: „Chyba se stát může. Zatajování je problém. A je to zbytečné, protože na to stejně přijdou.“ Přikývnu. Dostanu hodinu a půl na opravu a radu, ať si to nechám zkontrolovat od kolegyně z financí. Sednu si do volné zasedačky na jejich patře, připojím se na wi‑fi a otevřu správný ceník. Začnu znovu. Mažu ruční zásahy, vracím vzorce, znovu kontroluju odkazy mezi listy. Přepočítávám od jednotkových sazeb po souhrn a ke každé položce doplňuju poznámky, odkud se vzala. Zvlášť si píšu krátký seznam kontrolních kroků, abych nic nepřeskočila.
Do čtyř mám hotovo. Posílám soubor kolegyni z financí a čekám na její připomínky. Pošle mi dvě drobné připomínky, opravím je a v půl páté odesílám klientovi finální verzi s krátkou omluvou bez výmluv, šéfa dávám do kopie. Odpověď přijde brzy a je věcná: nabídku berou, ale chtějí si dát čas na kontrolu a ruší zítřejší navazující hovor k finalizaci. Mrzí mě to. Vím, že jsme přišli o tempo a důvěra se bude budovat o něco déle. Zároveň se mi uleví, že jsme to neztratili úplně. Večer do šablony doplním kontrolní seznam, přidám kroky pro křížovou kontrolu a nastavím si připomínku: příště se raději hned ozvat, i když je to nepříjemné. Nechci to zažít znovu.
