Článek
Když ráno přicházím do budovy, zdravím vrátného, sjedu výtahem do suterénu a v šatně si oblékám pracovní kalhoty a tričko. Otevřu skříňku, vytáhnu klíče od vozíku s úklidovými prostředky a mrknu na rozpis. Stejné chodby, stejné kanceláře, stejný rytmus. Napadne mě, že ještě před pár lety jsem v podobné budově seděla u počítače a snažila se stihnout věci, které se stihnout nedaly. Teď tady leštím stoly, uklízím zasedačky a nikdo po mně nechce výkazy ani prezentace. Na chvilku mi proběhne hlavou, jestli to fakt dává smysl, když mám dva tituly. Ale jak se rozjedu po chodbě s vozíkem, uvědomím si, že dýchám nějak volněji. Připadám si spíš, jako bych si dala pauzu, než že bych si prostě jen výrazně pohoršila.
Proč jsem vyměnila kancelář za kbelík
Když vytírám chodbu u recepce, zvedne hlavu recepční a usměje se na mě. „Tak co, jak se máte? Pořád ještě něco studujete?“ zeptá se mezi vyřizováním telefonátů. Už ode mě kdysi zaslechla, že mám dvě vysoké, a je vidět, že jí to pořád vrtá hlavou. Opřu se na chvíli o mop a řeknu: „Ne, teď už nic. Teď si dálkově doplňuju jen spánek.“ Zasměje se, ale já si při tom vybavím ty večery, kdy jsem po práci ještě otevírala notebook a byla online do noci, protože šéfovi přišly maily až někdy po desáté. Seděla jsem doma, oči mi pálily a já přemýšlela, proč jsem si tohle vlastně přála. Dneska, když se vrátím ke kbelíku, si v duchu připomenu, že jsem neodešla jen kvůli únavě. Odešla jsem proto, že jsem už prostě nechtěla žít tímhle způsobem.
Na krátké pauze v šatně si ke mně přisedne kolegyně, rozbalí si rohlík a bez okolků se zeptá: „Hele, a fakt ti není líto těch škol? Já kdybych měla vysokou, tak bych tady určitě nebyla.“ Chvilku na ni koukám a trochu mě to zabolí. Jako kdyby mi někdo řekl, že si nevážím něčeho, co jsem získala. „Občas jo,“ přiznám. „Ale ne kvůli tomu, co dělám tady. Spíš když cítím, že to ostatní nechápou.“ Snažím se najít normální slova, žádné řeči o seberealizaci. „Ta škola mi dala nějaký rozhled, jistotu, že se v něčem vyznám. Ale taky mě zavedla do práce, kde jsem byla pořád ve stresu. A to už nechci. Tenhle úklid je pro mě sice obyčejný, ale nejsem kvůli němu pořád nervózní.“ Kolegyně pokrčí rameny, řekne něco o tom, že hlavně že jsou peníze, a změní téma. Já ale ještě chvíli přemýšlím, jestli bych sama sebe brala vážně, kdybych o těch titulech nevěděla.
Když okolí čeká kariéru, já dýchám
Po pauze mi pípne mobil. Zpráva od mámy: fotka z včerejšího srazu, kde stojí pár mých bývalých spolužáků v sakách a šatech, v ruce skleničku, pod tím komentář „Samí manažeři a odborníci, jsem na vás pyšná.“ A k tomu poznámka jen pro mě: „Byla bych ráda, kdybys taky něco takového dělala, víš, že na to máš.“ Zavřu na chvíli oči, dýchám a znovu se ve mně objeví starý reflex – potřeba dokázat, že na něco mám. Jako bych ji zklamala, když po tolika letech studia leštím kliky. V kapse držím telefon o chvilku déle, než je nutné. Pak ho prostě zastrčím zpátky, vezmu prachovku a jdu do další kanceláře. Když utírám prach z polic, uvědomím si, jaké je to vlastně pohodlí, že můj největší pracovní problém je teď šmouha na skle. Ne dvacet nevyřízených mailů a kalendář plný schůzek, které jsem ani nechtěla.
Večer, když uklízím open space, sedí u kávovaru ještě dva zaměstnanci. Myslí si, že je neslyším, ale hlas mají dost nahlas. „Já už fakt nemůžu, zase budu tady do devíti,“ říká jeden. „A stejně budu za neschopnýho, protože to nejde stihnout,“ dodá druhý. Ten tón znám. Nejsou to jen stížnosti, spíš takové zoufalé ujišťování, že v tom nejsou sami. Připomene mi to dobu před pár lety, kdy jsem stála v kuchyňce u automatu na kafe a říkala úplně to samé. V břiše mi to krátce stáhne, ale pak to povolí. Já totiž vím, že za hodinu uklidím mop, zamknu skříňku a tím pro dnešek skončím. Nikdo mi nebude psát, že ještě „nutně“ něco potřebuje. Uvědomuju si, že tahle údajně „nízká“ práce mi zvedla kvalitu života víc než jakýkoli kariérní postup.
Když odcházím, potkám u výtahu paní z účetního. Občas si vyměníme pár zdvořilostních vět, dneska se zastaví a řekne: „Já vám to vlastně docela závidím. Přijdete, odpracujete si svoje a pak máte čistou hlavu.“ Překvapí mě, že to řekla tak otevřeně. Využiju toho a odpovím upřímně: „Mně to takhle vyhovuje. Po letech v kanceláři je to pro mě mnohem snesitelnější.“ Chvíli se na mě dívá a pak přizná: „Já už jsem z toho všeho docela vyčerpaná. Každé pondělí mám chuť se otočit a jet domů.“ Necítím potřebu jí radit, jen přikývnu. Když pak vyjdu ven z budovy a nadechnu se chladného vzduchu, uvědomím si, že poprvé někomu z „kanceláře“ říkám nahlas, že jsem tady vážně spokojená. A že i kdyby mi někdo pořád tvrdil, že mám na víc, já už vím, že pro mě „víc“ znamená hlavně být v klidu. A ten mi žádný titul sám o sobě nikdy nezajistil.
