Článek
Je všední ráno, mrholí a jedu do práce stejnou trasou jako obvykle. U obchodu je malý kruháč, který mám najetý. Potřebuju hned první výjezd doprava, žádná věda. Jedu v klidu, bez spěchu a jako vždycky dám pravý blinkr ještě před vjezdem. Mám to tak zažité už roky a přijde mi to jako slušnost, aby ostatní věděli, kam chci. Přibrzdím ke značce, rozhlížím se, zleva v kruháči jede auto, jinak prázdno. Všechno jde podle rutiny.
Gesto v kruháči, zmatek a zbytečné zaváhání
Když dojíždím k čáře, zleva v kruháči jede tmavý sedan a trochu zpomalí. Přes čelní sklo mu vidím do auta, zvedne ruku a udělá ve vzduchu kolečko prstem. Pak dvakrát naznačí „blik“ doprava. Než mi to dojde, podívám se na svůj blinkr a napadne mě, jestli mi neblbne světlo. Ten jeho pohyb mě zaskočí, nikdy jsem to neviděla. Zaváhám a radši zůstanu stát. Na vteřinu mám pocit, že jsem udělala něco, co jsem neměla, ale nevím co přesně.
Zezadu mě krátce zatroubí někdo další a já se instinktivně podívám do zrcátka. Kontrolka blinkru bliká normálně. Ten chlap v sedanu už je u mě, projíždí v kruháči kolem a ještě přidá to svoje gesto, jako by mi říkal „až ven“. Jak na to koukám, uteče mi dobré místo a já musím počkat, než projede dodávka. Cítím směs podráždění a nejistoty. Na sebe, že jsem zaváhala. Na něj ani ne; spíš mě rozhodí to, že jsem přesvědčená, že to dělám správně, a najednou ne.
Jedna věta z okna a malá změna
Za kruháčem jedeme pár set metrů stejným směrem, tempo je klidné a u dalších světel se silnice rozšíří do dvou pruhů. Zastavíme vedle sebe. On stáhne okno a bez emocí prohodí: „Blinkr až při výjezdu, jinak to plete nás v kruháči.“ Znovu udělá kolečko prstem a dvakrát „blik“ doprava. Nekřičí, neironizuje. Jen to řekne a kývne. Otevřu taky okénko, automaticky přikývnu a řeknu: „Díky.“ Je to krátké a jasné. Víc není potřeba. Začnu o tom přemýšlet, ale navenek jen kývám.
Cítím trapno i úlevu zároveň. Trapno z toho, že jsem stála a brzdila provoz kvůli vlastní nejistotě. Úlevu, že to nebyl konflikt. Přehrávám si, jak to myslel. V autoškole nám říkali různé verze, pak si člověk zvykne na svoji a jede podle ní. Říkám si, že jeho přístup dává logiku: kdo je v kruháči, sleduje výjezdy a neřeší moje záměry předem. A můj trvale rozsvícený pravý blinkr může vypadat, jako že chci hned vyjet, i když teprve vjíždím. Rozsvítí se zelená. On odjede a já si v duchu řeknu: zkus to teď hned podle něj.
První pokus, čistší průjezd a nový zvyk
O pár minut později přijedu k dalšímu kruháči. Nechám blinkr vypnutý, jen si hlídám rychlost a prostor. Přijedu k prvnímu výjezdu, který je můj, a až když jsem v půlce, cvaknu páčkou doprava. Plynule vyjedu, nikdo za mnou zbytečně nebrzdí, nikdo neuhýbá. Celé to působí čistěji. V ten moment mi to začne dávat větší smysl. Všechno je čitelnější pro ty, co už v kruháči jsou, a mě to nestojí žádnou námahu navíc. Přestanu se na sebe zlobit a trapný pocit poleví. V hlavě si tiše upravím zvyk: až ven.
Zbytek cesty jedu o něco pozorněji. Všímám si, jak kdo bliká a kdy. Někdo předem, někdo až ven, někdo vůbec. Nechci nikomu nic vysvětlovat z okna, nemám na to povahu, ale ten ranní chlap to podal tak, že jsem to bez odporu vzala. Malá změna, která se dá udělat hned. A vlastně je příjemné zjistit, že jde upravit něco, co jsem měla za pevné, a hned to funguje. U dalšího kruháče už jednám stejně a zase je to plynulé. Do práce dorazím bez dalších epizod. A vím, že tenhle drobný posun si podržím.
