Článek
Pozdě odpoledne mě v ulici u parku zastavila hlídka. Zapnul jsem blinkr, zajel ke kraji a stáhl okénko. Vytáhl jsem peněženku, podal občanku a řidičák a snažil jsem se mluvit klidně a věcně. Po práci jsem byl unavený a věděl jsem, že v takových situacích mám tendenci přejít do obranného tónu. Zkusil jsem párkrát zhluboka dýchat, abych byl co nejvíc věcný a neřekl něco, co by vypadalo jako výmluva. Ovládat se v takové chvíli pro mě znamená hlavně držet se faktů a neskákat do řeči. Chtěl jsem, aby to proběhlo normálně a bez zbytečného napětí.
Obvinění z telefonu a rozhodnutí neplatit blok
Policista mi hned řekl, proč mě zastavili: prý mě viděli, jak během jízdy držím v ruce telefon. Odpověděl jsem, že telefon mám v držáku a pootočil jsem ho jen na světlech, když jsem stál na červené. Za jízdy jsem ho nedržel. Řekl jsem to jasně, aby to nezaniklo. Přikývl a řekl, že i když stojím na červené, pořád řídím, a že mě kolega viděl s telefonem v ruce. Na chvíli jsem měl chuť dodat, že jsem si jistý, jak to bylo, ale držel jsem se jednoduché formulace: „Za jízdy jsem ho v ruce neměl, jen jsem pootočil telefon v držáku při stání na červené.“ Bylo pro mě důležité nepřejít do konfrontačního tónu. Šlo o dvě rozdílná tvrzení a chtěl jsem být co nejpřesnější.
Nabídl mi vyřízení v blokovém řízení a začal vyplňovat tiskopis. Vysvětlil, že když s tím budu souhlasit, stačí podepsat a je to. Zeptal jsem se, jestli podpis znamená, že souhlasím s tím, co je tam napsané, včetně výše pokuty. Řekl, že ano. V tu chvíli jsem řekl, že to nepodepíšu, protože jsem přesvědčený, že telefon v ruce nebyl. Nechtěl jsem uzavřít něco, s čím nesouhlasím, jen proto, že je to rychlejší. Nebyl to pro mě princip za každou cenu, spíš potřeba mít to napsané tak, jak to vnímám, a nenechat si do protokolu zapsat něco, co neodpovídá.
Správní řízení na obzoru a pečlivé vyjádření
Naklonil se ke mně blíž k okénku, kolem byl hluk z provozu, a klidným hlasem řekl, že bez podpisu to musí poslat do správního řízení. Dodal, že se tam budu moct vyjádřit a doložit, jak to bylo, ale že to zabere víc času a může to vyjít dráž. Ocenil jsem, že to neříkal jako nátlak, jen jasně popsal, co bude dál. Přesto jsem okamžitě cítil napětí, protože jsem si představil, jak budu psát na úřad a čekat na dopisy. Po krátké pauze jsem řekl, že trvám na své verzi a blok nepodepíšu. Policista nezvyšoval hlas, jen přikývl, že rozumí.
Neuzavřený blok přede mnou znehodnotil a jeho kolega začal sepisovat oznámení o přestupku. Zeptal se mě na vyjádření a já mu ho nadiktoval: že telefon byl v držáku, že jsem ho pootočil na červené a že jsem ho za jízdy v ruce nedržel. Chtěl jsem, aby to bylo jasné a stručné, bez domněnek a bez přibarvování. Když to dopsal, nahlas mi to přečetl. Zkontroloval jsem, jestli je tam všechno, jak jsem řekl, a podepsal jsem to. Podepsal jsem i poučení. Dostal jsem kopii oznámení, ústřižek s číslem, a vrátili mi doklady. V té chvíli jsem měl alespoň pocit, že je na papíře přesně to, co jsem jim řekl.
Co přijde z úřadu a smíšené pocity
Na závěr mi vysvětlili, že věc postoupí na úřad obce s rozšířenou působností. Řekli, že mi přijde buď výzva k podání vysvětlení, nebo příkaz. Podle toho budu moct postupovat: buď se vyjádřit, nebo podat odpor. Popřáli mi šťastnou cestu a tím to skončilo. Neměl jsem co dalšího dodat, jen jsem přikývl a poděkoval. Odjel jsem s tím, že je to otevřené a uvidí se, co přijde poštou.
Když jsem vyjel, cítil jsem směs úlevy a nejistoty. Úlevu z toho, že jsem nepodepsal něco, s čím nesouhlasím, a že jsem udržel klidný tón. Nejistotu z toho, že mě čeká další papírování a že nevím, jak rychle se to pohne a jak to dopadne. V hlavě jsem si probíral, jestli jsem to vysvětlil dost srozumitelně a jestli tam nebyla nějaká věta, která mohla být jasnější. Ztlumil jsem rádio, ať mě nic nerozptyluje, a soustředil se na cestu domů. Chtěl jsem už jen dojet bez dalších řečí a nechat to řešit úřad.
