Článek
Po práci jsem měla v batohu pár potravin, za sebou dvanáct hodin směny a před domem mokro. Přesedat na noční tramvaj se mi nechtělo, nechtěla jsem řešit navazující spoje ani čekat v dešti. Otevřela jsem aplikaci a zadala konkrétní vchod, abych nemusela po příjezdu obcházet blok. Zkontrolovala jsem, že cíl je správně nastaven, a potvrdila objednávku. Auto přijelo během pár minut. Když jsem nasedla, měla jsem pocit, že už mám hotovo a za deset minut zavřu dveře bytu a budu v klidu.
Otázka od řidiče, která mě zmrazila
Zastavil přesně u vchodu podle trasy v aplikaci. Chvilku něco ťukal do telefonu v držáku, jízdu ukončil a mně přišlo potvrzení o platbě. Poděkovala jsem, odepnula pás, zvedla batoh a tašku s pečivem, otevřela dveře a vystoupila. Bylo chladno a drobně pršelo. Všechno jsem si přehmátla do jedné ruky, abych měla druhou volnou na klíče. Nechtěla jsem nic řešit, jen být co nejdřív doma. Sáhla jsem po klice od vchodových dveří.
V tu chvíli se u okénka spolujezdce stáhlo sklo a on na mě zavolal: „Bydlíte tady sama?“ Zůstala jsem stát a na vteřinu jsem nevěděla, co říct. Nebyla to běžná otázka na rozloučenou. Automaticky jsem odpověděla, že ne, že mě doma čeká partner. Neplánovala jsem nic vysvětlovat a už vůbec ne popisovat, kdo mě kde čeká. Přitiskla jsem si tašku blíž k tělu, zrychlila jsem a hned jsem odemkla vchod. Napadlo mě: Proč to potřeboval vědět? On ještě seděl v autě, motor běžel.
Pozdní uvědomění a rychlá změna návyků
U poštovních schránek jsem se na chvíli zastavila a poslouchala. Motor před domem pořád běžel, pak se auto rozjelo a odjelo. Teprve mi docházelo, proč mi ta otázka nebyla příjemná. Stála jsem sama u zvonku, odemykala vchod a někdo cizí teď věděl, kde přesně bydlím. Nebylo to o tom, že by se mi něco stalo. Spíš o tom, že jsem si uvědomila něco, co jsem do té doby neřešila: co všechno o mně ví člověk, kterého vidím pár minut. Vytáhla jsem z kapsy telefon a do podpory v aplikaci jsem stručně napsala, co se stalo. Čas, místo, že po ukončení jízdy padla otázka, jestli bydlím sama, a že mi to nebylo příjemné. Nechtěla jsem psát rozhořčený dlouhý text, ale chtěla jsem, aby o tom věděli.
Doma jsem si sedla ke stolu, otevřela aplikaci a projela nastavení. Měla jsem tam uloženou adresu „Domov“, aby se to dalo jedním klepnutím vybrat. Smazala jsem ji a místo ní jsem si do oblíbených uložila roh ulice o dům dál. Když jsem si to nastavila, cítila jsem se líp, že aspoň pro svůj klid něco dělám. Zavolala jsem kamarádce, ne proto, aby mi radila, ale abych se zbavila toho divného napětí. Řekla jsem jí, co se stalo, a řekla jsem nahlas, že mi to prostě nebylo příjemné. K hodnocení jízdy jsem pak připojila věcnou poznámku bez emocí, jen popis. Žádné požadavky na sankce, jen informace.
A rozhodla jsem se, že večer budu odvoz volat radši k zastávce a posledních pár kroků dojdu. Nechci se bát, ale chci mít pocit, že o tom rozhoduju. Tyhle drobnosti mi dřív dávaly pohodlí, teď mi dávají spíš klid. Možná je to zbytečné, možná ne, ale je to můj způsob, jak si nastavit hranice. A pokud se někdy zase někdo zeptá na něco podobného, už budu vědět, že nemusím odpovídat a že je v pořádku ukončit rozhovor jedním slovem a jít si po svém.
