Článek
Do STK jsem přijela o něco dřív, než jsem měla termín. V autě po tátovi jsem seděla ještě pár minut, i když už bylo volno. Nebyla jsem zvyklá jezdit na kontrolu sama. Většinou to dřív vyřizoval on a já jen čekala na zprávu, že je hotovo. Teď jsem to potřebovala zvládnout, protože auto denně používám a chci, aby jezdilo dál. A taky kvůli němu.Venku bylo chladno, byla jsem nervózní a zbytečně jsem svírala volant. Podívala jsem se na hodiny, zhluboka se nadechla a šla dovnitř.
Technik poznal jméno a emise byly jen tak tak
U okénka jsem podala doklady. Technik zadal značku, podíval se do papírů a přes rameno mrkl na auto před halou. „Podle značky a jména to k nám vozil pán se stejným příjmením. To byl váš táta, že?“ Přikývla jsem. Řekl to normálně, bez patosu, ale bylo to pro mě těžké. Nechtěla jsem tam brečet kvůli formalitám, tak jsem jen krátce řekla, že ano. Přijal to s porozuměním a mávl, že začneme. Vytáhla jsem si občanku zpátky z desek a byla ráda, že to nekomentoval. Bylo mi trapně, že se mi leskly oči.
Nejdřív mě poslali na měření emisí do vedlejší části haly. Technik mě poprosil, ať chvíli držím vyšší otáčky, protože motor je studený. Držela jsem plyn a dívala se na obrazovku, jak se tam mění čísla, aniž bych přesně věděla, co znamenají. Průběžně přikyvoval a občas pohnul sondou. Po chvilce řekl, že je to v normě, ale jen těsně, a že by bylo lepší příště auto před STK trochu protáhnout, aby se zahřálo. Přikývla jsem a zapamatovala si to. Byla jsem ráda, že šlo jen o něco, co můžu ovlivnit. Vypnula jsem motor a přesunuli jsme se dál.
Žárovka selže, sáček od táty zachrání STK
Pak jsem najela na linku na technickou. Zkontroloval VIN i světla. Když mě požádal o brzdová světla, rozsvítila se jen jedna strana. Ztuhla jsem a napadlo mě, že kvůli tomu neprojdeme. Technik se mě zeptal, jestli mám náhradní žárovku. V přihrádce jsem nahmátla sáček popsaný tátovou rukou. Navedl mě ke kraji haly, otevřel světlomet a stručně mi poradil, jak na to. „Tady vysunout, tady pootočit.“ Podle jeho rad jsem to během chvilky vyměnila. Ulevilo se mi a on jen suše dodal, že takhle je to v pořádku. Starou žárovku jsem schovala do sáčku a dojela zpátky na linku.
Na válcích vyzkoušel brzdy a pak auto zvedl, aby prohlédl spodek. Čekala jsem, co řekne. Prohlížel, klepal a zapisoval. Občas mě požádal, ať otočím volantem nebo přidám plyn. Nakonec konstatoval, že je to na svůj věk slušně udržované, jen drobná rez na výfuku. V tu chvíli jsem si vybavila, jak táta opakoval, že poctivý servis se vyplatí. O něco jsem se uklidnila. Technik dopsal protokol a skoro mimochodem řekl, že to vypadá na „prošlo“. Přikývla jsem a poděkovala. Nic velkého, ale pro mě to znamenalo hodně.
U přepážky mi vytiskli protokol, v systému zapsali platnost a vrátili doklady. Při předávání technik ještě jednou řekl, že „tohle auto tady známe“, a ať přijedu zase, až to bude aktuální. Nalepili mi štítek na malou kartičku a já si ji schovala do peněženky. Vyšla jsem ven, nadechla se studeného vzduchu a nastartovala. Cestou domů jsem se opatrně dotkla volantu. Neřekla jsem nahlas nic, ale v duchu jsem tátovi poděkovala. Odjížděla jsem klidnější. Mám z toho respekt, ale vím, že to zvládnu i bez něj.
