Článek
V neděli odpoledne jedeme k jeho rodičům. Na klíně mám teplý jablečný závin, v kufru máme vrtačku, kterou vracíme tchánovi. V chodbě voní polévka, z obýváku jde tlumený zvuk televize. Zouváme se, zdravíme, podáváme si tašky. Jsem lehce nervózní, protože naposledy padla řeč na děti a nebylo to příjemné. Teď řešíme stěhování a s partnerem jsme se o tom, co a jak říkat, nestihli domluvit. Nechci mít pocit, že se vymlouváme. Nechci dnes nic otevírat, chci klidný oběd.Usměju se, podám tchyni závin a hned nabízím pomoc v kuchyni, abych ukázala, že o nic nejde a že jsem ráda, že jsme přišli.
Jedna věta v kuchyni všechno převrátila
Ještě než si sedneme, zavede mě tchyně do kuchyně s tím, že závin nakrájí, ať je nachystaný na později. Přivře dveře, postaví talířky na linku a chvíli hledá slova. Pak to řekne: „Když s ním nechceš rodinu, pusť ho.“ Zůstanu stát s nožem v ruce. Dodá: „Vždyť je mu už přes třicet a bojím se, že čekáte moc dlouho. Myslím to dobře.“ V hrdle mám sucho.Odložím nůž na prkénko, polknu a jen kývnu. Mám nutkání říct, že ho miluju a že nic nepouštím, ale nevěřím, že by mi v tu chvíli vyšel hlas. V hlavě mi běží jediná otázka: kde to vzala?
Vrátíme se ke stolu a já se během polévky skoro nezmůžu na slovo. Partner si všimne, že jsem zaražená: „Je ti dobře?“ zeptá se tiše. Řeknu, že mě bolí hlava, protože nechci rozpoutat hádku před všemi. Tchyně je najednou nápadně milá, ptá se, jak jde práce a jestli nám může pomoci se stěhováním. Tchán vypráví o opravě branky a ptá se na vrtačku. Snažím se soustředit na jídlo, abych neřekla něco, co nechci. Snažím se to přejít. Nechci zkazit oběd a nechci do toho zapojovat tchána.
Když tlak přeroste hranici, odcházíme dřív
Po jídle se zvednu, beru talíře a jdu s ní do kuchyně. Potřebuju se zaměstnat, nadechnout, dát si pár vteřin. Zkouším se bavit o tom, kam založit plechy a kde je alobal, ale ona poznamená: „Biologické hodiny nečekají,“ a významně se na mě podívá. Je mi to nepříjemné, z horka mám zpocené dlaně. Odpovím co nejklidněji, že tohle je téma mezi mnou a jejím synem a že to teď u dřezu řešit nechci. Chvíli nic neříkáme, slyšíme jen tekoucí vodu a cinkání příborů. To ticho je dlouhé a nepříjemné. Vrátím se do obýváku a po pár minutách navrhnu partnerovi, že už pojedeme. Vymluvím se na domluvené večerní plány. Rozloučíme se, tchán si bere zpátky vrtačku a poděkuje za závin.
Jakmile sedneme do auta, zeptá se hned: „Co se stalo? Celou dobu jsi byla napjatá.“ Zhluboka se nadechnu a řeknu doslova: „Když s ním nechceš rodinu, pusť ho.“ Chvíli mlčí. Pak řekne, že máma umí tlačit. Že jí minulý týden řekl, že rodinu chceme, jen až po stěhování, a že to asi vzala jako vyhýbavou odpověď. Dodám, že k tomu připojila „Myslím to dobře“, a že mě to dotklo ještě víc. Ujistí mě, že se mnou být chce, že mě nikam netlačí a nechce, abych ho „pouštěla“. Omluví se, že mě na to nepřipravil. Cítím úlevu i zlost zároveň. Přemýšlím, jak snadno může jedna věta narušit vztah dvou lidí, když na ni nikdo nereaguje.
Doma si sedneme ke stolu a domluvíme se, že jí ještě večer zavolá. Řekne, že tohle si rozhodujeme sami a že to nemá otevírat se mnou o samotě. Popíšu mu, jak na mě ta věta dolehla, proč jsem u stolu mlčela, proč jsem radši řekla, že mě bolí hlava. Potřebuju, aby slyšel i tuhle část, ne jen plán. Když telefonuje z obýváku, slyším jeho klidný hlas a delší pauzy. Nezvyšuje hlas, vysvětluje a drží se hranic. Trochu se mi uleví. Pořád na to myslím, ale už mě to tolik nerozhodí. Máme v tom jasno a víme, co dělat, když se to objeví znovu.
