Článek
Když jsem ten den přišla z práce, byla jsem úplně vyřízená. Jen jsem odhodila kabelku, převlékla se do starých tepláků a široké mikiny a na chvíli si sedla na gauč. Říkala jsem si, že mám ještě chvíli, než budu muset vyrazit pro syna. Do toho mi zazvonil telefon, šéf měl „nutný dotaz“, který se táhl mnohem déle, než bylo potřeba. Když jsem se podívala na hodiny, rychle jsem vyrazila z bytu, jen jsem si stáhla vlasy do culíku a běžela na tramvaj. Hlavní pro mě bylo, abych nepřišla pozdě, ne jestli mám na sobě něco reprezentativního. Před brankou školky mě ale přece jen napadlo, jestli takhle nevypadám až moc „domácky“. Pak jsem toho nechala s tím, že syn je důležitější než moje image před ostatními rodiči.
Učitelův komentář, který změnil obyčejné vyzvednutí
V šatně bylo klasické odpolední hemžení. Učitel klečel u dětí, pomáhal jim s botami a jen na mě přes celou místnost mávl, ať klidně jdu dál. Byla jsem zvyklá, že občas má nějaký vtípek na rodiče, někdy na hraně, ale vždycky jsem to přešla s úsměvem. Tentokrát ale, když jsem k němu došla blíž, úplně zmlknul a přestal se věnovat dětem. Očima si mě odspodu nahoru prohlédl, až mi to bylo fyzicky nepříjemné. V té chvíli bylo ticho a já zamířila k synovi, abych ho začala oblékat. Do toho se ozvalo: „Takhle k nám, prosím vás, už nechoďte. Jste přece máma, děti vás berou jako vzor.“Zůstala jsem stát s ponožkou v ruce a cítila, jak rudnu. Zmohla jsem se jen na tiché: „Šla jsem rovnou z práce, měla jsem strašný fofr…“ a začala jsem syna rychle obouvat, i když jsem měla úplně stažený žaludek.
Najednou jsem si hodně uvědomovala, jak asi vypadám před ostatními rodiči, kteří zrovna přicházeli. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají, i když možná ne. Slyšela jsem, jak mi buší srdce, a přála si být co nejrychleji pryč. Syn si mě zkoumavě prohlížel a pak se potichu zeptal: „Mami, ty jsi smutná?“ Tenhle dotaz mě rychle probral. Nasadila jsem úsměv a řekla mu, že jsem jen unavená a že už půjdeme domů. Mechanicky jsem ho oblékla, rozloučila se a snažila se tvářit normálně. Ale cestou domů jsem se nemohla zbavit pocitu trapnosti a studu, který se mi pořád vracel v hlavě.
Stud doma střídá vztek a pochybnosti
Doma jsem syna posadila k pohádce, udělala mu svačinu a najednou se mi to všechno znovu vybavilo. V hlavě jsem si přehrávala přesná slova, tón hlasu i ten jeho pohled. Došlo mi, že to nebyla jen poznámka k tomu, že mám vytahané tepláky. Vlastně tím komentoval, jaká jsem máma. Jako by se slušná máma přece takhle neukázala mezi lidmi. Začala jsem být spíš naštvaná než zahanbená. Napsala jsem kamarádce, co se stalo, skoro doslova, jak to proběhlo. Hned mi odepsala, že by ji to taky rozhodilo, a hlavně že nemá co takové věci říkat před dětmi a ostatními rodiči. Její reakce mi potvrdila, že si to nemusím omlouvat sama sobě stylem „asi to přeháním“.
Celý večer jsem pak přemýšlela, jestli to nechat být. Pořád jsem myslela na to, jestli si proti sobě nechci poštvat učitele, který tráví se synem celé dny. Bála jsem se, aby si to třeba na něm nějak nevybil, i když jsem věděla, že by neměl. Zároveň jsem cítila, že pokud zůstanu zticha, budu si na tu situaci vzpomínat pokaždé, když půjdu do školky, a budu se automaticky kontrolovat, co mám na sobě. Nakonec ve mně převážilo, že chci aspoň jednou říct, co mi vadí. Rozhodla jsem se, že to zkusím vyřešit v klidu a bez scén.
Rozhovor na chodbě, kde jsem se ozvala
Druhý den jsem přišla pro syna o něco dřív, schválně mezi prvními rodiči. Počkala jsem, až se třída trochu vyprázdní a děti s rodiči odejdou do šaten. Když se tam trochu uklidnilo, poprosila jsem učitele, jestli bych s ním mohla na chvilku mluvit na chodbě. Hlas se mi lehce třásl, ale řekla jsem mu, že jeho včerejší poznámka ohledně mého oblečení mi byla hodně nepříjemná. Že chápu, že školka má nějaká pravidla, ale že to, v čem přijdu po práci pro dítě, je moje věc, pokud nejdu v něčem vyloženě nevhodném. A hlavně že to nebylo fér říkat přede všemi a před mým synem, protože on to slyší jako hodnocení své mámy.
On vypadal upřímně překvapeně. Začal koktat, že to nemyslel nijak zle a že chtěl jen „udržet úroveň školky“. Řekla jsem mu, že rozumím tomu, že chce, aby školka působila dobře, ale že konkrétně včera jsem byla ráda, že jsem to vůbec stihla a že jsem nechtěla, aby tam syn seděl jako poslední. Že takové komentáře jsou zbytečně ponižující, a zvlášť před ostatními. Chvíli bylo ticho, pak řekl, že to asi přehnal, a omluvil se. Nebylo to nijak velkolepé, spíš takové neohrabané „tak pardon“. Ale mně se po tom omluvném „pardon“ docela ulevilo. Měla jsem pocit, že jsem se konečně zastala sama sebe i toho, jak se přede mnou mluví o tom, jaká jsem máma.
Další dny už se ke mně choval spíš formálně. Žádné vtípky na rodiče, žádné polovážné poznámky. Jen pozdrav, předání informací o tom, jak se měl syn, a tím to haslo. A vlastně mi to vyhovovalo. Když jdu teď pro syna rovnou z práce, už tolik neřeším, jestli mám perfektní outfit. Spíš si hlídám, jestli je mi v tom, co mám na sobě, dobře a jestli jsem v klidu já i syn. Uvědomila jsem si, že nemusím všechny podobné věci přecházet mlčky jen proto, abych nebyla „ta konfliktní máma“. Když mi někdo podobně něco vyčte, beru to teď spíš jako signál, že mám právo říct, co mi je a není příjemné – i když u toho mám bušící srdce.
