Článek
Když jsem před pěti lety nastupovala do současné firmy jako projektová koordinátorka, byla jsem hlavně šťastná, že mě vůbec vzali. V inzerátu měli napsané „VŠ výhodou“, já jsem měla jen rozpracované studium ekonomie a marketingu, které jsem nakonec nedokončila. V životopisu jsem uvedla obory a roky studia, ale ne to, že titul nemám. Na nástupní poradě mě pak šéf představil jako někoho, kdo má vystudovanou ekonomku a k tomu ještě marketing. Ztuhla jsem, ale nic jsem neřekla. Měla jsem pocit, že když to teď opravím, tak se všichni zarazí, začnou to řešit a třeba dojdou k tomu, že sem nepatřím. Tak jsem mlčela a v duchu si říkala, že to nějak „nechám být“. Jenže od té chvíle mě brali jako člověka se dvěma vysokými a tahle nálepka se mě držela pořád.
Když mlčení začne žít vlastním životem
V běžném provozu se to moc neřešilo. Důležitější bylo, co odevzdám, jestli stíhám termíny, jak zvládám projekty. To mi šlo a zpětná vazba byla dobrá. Občas ale zaznělo něco ve smyslu, že s mým vzděláním to mám jednodušší, nebo že je vidět, že jsem „hodně studovaná“. Vždycky jsem měla sevřený žaludek, ale jen jsem kývla nebo se pousmála. Připadala jsem si jako někdo, kdo stojí na tenkém ledě a dělá, že to nevidí. Jednou jsem to skoro přiznala kolegyni z vedlejší kanceláře. V hovoru o škole jsem řekla, že jsem studium vlastně nedokončila. Ona to nijak neřešila, spíš to přešla, možná si myslela, že mluvím jen o tom druhém oboru. Já už jsem to dál nerozváděla. Byla to promarněná šance věci narovnat, ale tehdy jsem na to prostě neměla.
Reorganizace jako moment pravdy
Zlom přišel, když firma oznámila reorganizaci. Začalo se mluvit o nových pozicích, kompetencích a požadavcích. V podkladech bylo jasně napsané „vyžadujeme VŠ vzdělání“. Na jedné poradě šéf poznamenal, že pro náš tým to nebude problém, protože jsme „všichni vysokoškoláci“. V tu chvíli mi zrudly uši a přestala jsem vnímat zbytek porady. Došlo mi, že pokud mě oficiálně někam jmenují, budou chtít doložit diplom, který nemám. Celý den jsem přemýšlela, jak z toho ven. Večer doma jsem si sedla s partnerem a poprvé mu to celé od začátku do konce řekla. Nechválil mě ani mě nelitoval, spíš mi narovinu řekl, ať to v práci utnu dřív, než to vyjde najevo ve chvíli, kdy už s tím nepůjde nic dělat.
Druhý den jsem šla za šéfem do kanceláře s tím, že si potřebuji promluvit o reorganizaci. Sedla jsem si naproti němu, ruce se mi třásly a já rovnou řekla, že mám problém s podmínkou vysokoškolského vzdělání, protože jsem školu ve skutečnosti nedodělala. Vysvětlila jsem mu, že na začátku špatně pochopil můj životopis a že jsem to nechala být, protože jsem se bála, že mě nevezmou. Přiznala jsem, že pak už jsem v tom jela dál a lhala vlastně tím, že jsem mlčela. On byl viditelně naštvaný a řekl, že se cítí podvedený, že jsem ho nechala roky žít v omylu. Zmínil, že to musí řešit s personalistkou, a tím náš rozhovor v podstatě skončil. Odcházela jsem z kanceláře s pocitem, že se mi sice ulevilo, ale zároveň jsem tím spustila něco, co už neovlivním.
Když se pravda začne šířit kanceláří
O pár dní později si mě zavolali na HR. Znovu jsme celou situaci prošli. Potvrdila jsem, že jsem nikde přímo nenapsala, že mám vysokou školu, ale zároveň jsem musela uznat, že jsem záměrně neuváděla věci na pravou míru, když se o mém vzdělání mluvilo. Personalistka to shrnula tak, že právně to asi nebude problém, ale že je to zásadní zásah do důvěry. Řekla mi, že šéf zvažuje dvě možnosti: buď mě nechá na jiné, nižší pozici, nebo se se mnou rozloučí úplně. Odešla jsem s tím, že si to mám promyslet a dát vědět, jestli bych případně sama nepodala výpověď. V hlavě mi běželo, jestli bych vůbec dokázala v tomhle prostředí dál fungovat, i kdyby mě tam nakonec nechali.
Mezitím se to nějakým způsobem dostalo mezi kolegy. Nevím přesně, kudy se to rozneslo, oficiálně se o tom nemluvilo. Najednou se atmosféra změnila. Přestali mě zvát na kafe, v kuchyňce hovory utichly, když jsem vešla, a pohledy byly jiné než dřív. Jedna kolegyně mi mezi dveřmi vyčetla, že jsem jim lhala do očí, když se mě ptali na studium. Zkoušela jsem aspoň pár lidem vysvětlit, jak to celé vzniklo, ale většinou jsem narazila na reakci, že jsem to měla říct hned. Po několika týdnech ticha, vyhýbání a zvláštního napětí jsem si řekla, že takhle pracovat nechci. Rozhodla jsem se, že podám výpověď a radši si najdu práci, kde od začátku řeknu pravdu, i kdyby kvůli tomu měla horší pozici nebo menší plat.
Odchod, ticho a zvláštní úleva
Teď jsem ve výpovědní době. Fyzicky tam pořád jsem, ale v hlavě už jsem jinde. Dělám svoji práci, předávám projekty a snažím se nedělat z toho větší drama, než je. S jednou kolegyní se to trochu urovnalo, sedly jsme si a ona mi řekla, že chápe tlak na vysoké školy, ale že ji mrzí, že jsem to nechala takhle zajít. Zbytek týmu zůstává odtažitý a já to beru jako důsledek vlastního rozhodnutí mlčet. Současně ale cítím zvláštní úlevu z toho, že už to není tajemství, které s sebou tahám každý den. Do nové práce chci nastoupit s čistým stolem. Říct rovnou, že jsem „jen“ středoškolačka, a nesnažit se to obejít. Možná to pro mě bude znamenat pár zavřených dveří, ale mám pocit, že žít s pravdou je nakonec menší zátěž, než žít v omylu, který jsem sama nechala vzniknout.
