Článek
Na brigádu mě dotáhla Tereza, která vede směny u stánku svého šéfa. Je sobota odpoledne, náměstí je plné lidí, střídáme se u kotle, ze kterého je cítit skořice, a říkám si, že to bude fajn tempo a pár hodin v pohybu. Máme vratné kelímky se zálohou 60 korun, vracíme jen naše a je to napsané na ceduli na pultě. Bereme i karty, terminál mám hned vedle pokladny. Počítám s ruchem a s tím, že se asi někdo ozve, ale těším se. Začátek je klidný, usmívám se, jde mi to od ruky. Nalévám 0,2 litru po rysku, podávám, beru platby, Tereza vedle podává cukroví. Říkáme si krátké věty, ať si nepřekážíme, a mám pocit, že to zvládnu.
První rány: cena, ryska a urážka do očí
První problém přijde s pánem, který si postěžuje na cenu. Devadesát korun za svařák je podle něj přehnané a chce „po okraj, když to stojí tolik“. Vysvětlím, že naléváme všem stejně po rysku, tak to máme nastavené. Protočí oči a drobné nasype vedle tácku tak, že se mi rozkutálejí na pult a na zem. Skloním se a sbírám je ze země; lidé za ním se posouvají a sledují to. Cítím, jak se ve mně něco stáhne, ale neříkám nic navíc. Jen ho požádám o chvilku a jedu dál. Vážím slova, protože nechci, aby se to hned na začátku zvrhlo do hádky. Pán si odfrkne, vezme kelímek a odchází.
Za chvíli přijdou tři kluci, očividně mladí, a zkouší to stylem „jen svařák, je nám zima“. Poprosím je o doklad, nemají. Za pár minut se vrátí s dospělým, který to „vezme za ně“. Řeknu mu, že neprodáváme, když je zjevné, že je to pro nezletilé. Odkážu ho na pravidla stánku i trhů, máme to tak nastavené. Tváří se, že prudím, ale otočí se. Při odchodu slyším od jednoho z kluků „kráva“. Rozklepou se mi ruce a zpomalím. Lidi ve frontě si povzdechnou, někdo si nahlas postěžuje, že to trvá. Najednou si víc hlídám každé „prosím“ a „děkuju“ a přestávám mít chuť se usmívat jen tak.
Rozjetí chlapi a spor o zálohovaný kelímek
K večeru dorazí parta už rozjetých chlapů. Chtějí „trochu rumu navíc, vždyť jsou Vánoce“. Řeknu, že můžeme dát punč s rumem za příplatek, ale zadarmo ne. Jeden se nakloní tak blízko, že kelímkem zavadí o ten, který držím. Svařák mi cákne na zápěstí. Pálí to a zalapám po dechu. Tereza mě hned střídá a posílá za plentu k vodě. Strčím ruku pod studenou vodu a čekám, až to přestane štípat. Fronta mezitím houstne, slyším šum a občasné komentáře. Vrátím se, ruka je citlivá, ale nalévám dál. Jedu mechanicky, ať držíme tempo. Tereza mi jen kývne, že to zvládneme, a já kývnu zpátky.
Krátce nato nastane problém s paní, která vrací jiný kelímek, než máme, a chce zálohu zpět. Slušně vysvětlím, že záloha platí jen na naše kelímky, a ukážu na ceduli. Paní vytáhne mobil a začne mě natáčet, že „to je podvod“. Znejistím, ale držím se pravidel. Tereza mi potvrdí, že to tak je, a pro jistotu to rychle ověří u šéfa po telefonu. Paní to nebere, říká, že jsme zloději, a pár lidí přikyvuje. Mám sevřený krk a najednou nevím, kam dát oči. Nechci se hádat, jen chci dodržet to, co máme nastavené. Paní nakonec odejde i s cizím kelímkem bez zálohy a nálada ve frontě je najednou o stupeň horší.
Fronta, bezohlednost a rozhodnutí to zabalit
Zlom přijde s tátou s kočárkem. Projde kolem všech a postaví se přímo přede mě, že mu dítě mrzne. Poprosím ho, ať se postaví dozadu, bez výjimek dodržujeme pořadí. Protočí oči a prohodí „dneska nikdo nechce dělat“. Někdo za ním dodá, ať se „aspoň usmívám“. V tu chvíli už nemám sílu nic vysvětlovat. Nalévám, pípám karty, vracím hotovost, nalévám po rysku. Zbytek směny odpracuju mechanicky. Když zavíráme, počítám kasu a v hlavě si přehrávám všechny ty drobnosti. Unavená jsem víc psychicky než fyzicky.
Po cestě domů vytáhnu mobil a napíšu Tereze, že končím. Nechce se mi další den znovu vysvětlovat samozřejmé věci, hádat se o cizí kelímek a poslouchat poznámky o centimetru nad rysku. Chápu, že k trhu patří ruch a že lidi mají svoje nálady. Jen jsem si myslela, že to zvládnu s nadhledem. Ten mi během pár hodin došel. Tereza odepsala, že to chápe a že ji mrzí, co se stalo s mojí rukou. Mně je líto hlavně toho, jak rychle se dobrá nálada vytratila. A že jsem si ten den přestala připadat jako člověk a měla pocit, že jen plním pravidla a čelím cizím očekáváním.
