Článek
Poslední měsíce v práci jsem všem opakoval, jak se těším, až nebudu muset vstávat ve čtyři ráno a poběžím jen na autobus do města, ne do fabriky. Představoval jsem si, že si konečně odpočinu, možná si občas zajedu na výlet, nebudu pořád řešit směny a přesčasy. Když pak do schránky přišla obálka s pruhem, nechal jsem ji ležet na stole v kuchyni. Dělal jsem, že si chci v klidu uvařit kafe, ale ve skutečnosti jsem se jí bál dotknout. Nakonec jsem si sedl, otevřel ji a díval se na ty řádky. Ta částka mě úplně zaskočila. Čekal jsem aspoň o pár tisíc víc. V tu chvíli jsem měl v hlavě jedinou myšlenku: „Takhle si tě vážíme.“ Jako kdyby mi někdo dal facku.
Výměr na stole a čísla, která prostě nevycházejí
Celé odpoledne jsem pak seděl nad tím papírem a počítal. Nájem, zálohy na energie, léky, jídlo. Tužkou jsem psal částky do sloupečků a snažil se něco ošulit, ale čísla prostě nevycházela. Pořád mi tam zůstávala díra, kterou jsem nevěděl, čím zaplním. Chodil jsem po bytě, koukal na telefon a přemýšlel, jestli zavolat dceři. Nechtěl jsem ale hned první den znít jako někdo, kdo prosí o pomoc, místo aby měl radost, že „už je v důchodu“. Nakonec jsem jí jen napsal krátkou zprávu, že mi přišel výměr a že to není žádná sláva. Mobil jsem položil displejem dolů a nechal ho tam. Večer jsem ani nezapnul televizi, jen jsem ležel a v hlavě se mi přehrávaly ty roky navíc, kdy jsem bral přesčasy a říkal si, že se to jednou vrátí.
Druhý den jsem se objednal na sociálku. Řekl jsem si, že aspoň chci přesně vědět, jak k té částce došli. V čekárně seděli lidi v mém věku nebo starší, všichni s podobnými obálkami. Úřednice, ke které jsem se dostal, byla celkem slušná, to jí nemůžu upřít. Jenže mluvila tím svým jazykem o vyloučených dobách, náhradních dobách, průměrných výdělcích a paragrafech. Snažil jsem se to sledovat, ale půlce z toho jsem pořádně nerozuměl. Když pak ukazovala, jak se mi do toho skoro nepočítají roky, kdy jsem byl na pracáku po zavření fabriky, a to období, kdy jsem se staral o nemocnou mámu, došlo mi, že to, co člověka v životě nejvíc semele, pro ten systém skoro neexistuje. Odcházel jsem s pocitem, že jsem pro ně jen jedna položka v tabulce, žádný konkrétní člověk s příběhem.
„Důchodci vysávají rozpočet.“ A já se za svoje číslo stydím
O víkendu jsem šel na pivo s bývalými kolegy. Stejně jsem měl ty výpočty pořád v hlavě a chtěl jsem slyšet, jak jsou na tom ostatní. Seděli jsme u stolu, každý po svém pivu, a postupně začali vytahovat, kolik komu vyšlo. Někdo byl na tom o trochu líp, někdo hůř, ale já chvíli váhal, jestli tu svoji částku vůbec říct. Připadal jsem si trapně, skoro jsem se za ni styděl. Jeden z kluků, co měl nejvyšší důchod, pak prohodil, že „důchodci stejně jen vysávají rozpočet“. Asi to myslel jako vtípek, ale mě to bodlo. V tu chvíli se mi to všechno spojilo – ten papír z úřadu, řeči o tom, jak je důchodový systém drahý, i ten pocit z návštěvy sociálky – a měl jsem dojem, že jsme pro tuhle zemi jen obtížná položka navíc.
Když jsem přišel domů, sedl jsem si znovu k těm papírům. Řekl jsem si, že jestli nechci úplně spadnout do deprese, musím to vzít víc prakticky. Začal jsem si vypisovat, kde se dá šetřit, co opravdu potřebuju a co už ne. Přemýšlel jsem, jestli má smysl dál platit za auto, když stejně většinou jen stojí na parkovišti, a jestli by nebylo rozumnější ho prodat a mít aspoň nějakou rezervu. Projížděl jsem v hlavě známé, jestli by se nenašla nějaká lehčí brigáda, kterou bych fyzicky zvládl. Párkrát jsem měl prst na telefonu, že zavolám dětem a řeknu jim na rovinu, jak to je. Vždycky jsem ale nakonec hovor zrušil ještě před vytočením čísla. Nechci jim hned viset na krku, každý má svoje starosti. Místo toho jsem zapnul počítač a začal se dívat po inzerátech na výpomoc, úklid, hlídání. Nebylo mi u toho dobře, sevřel se mi žaludek, ale aspoň jsem měl pocit, že něco dělám.
Pro stát číslo v tabulce, pro blízké člověk z masa a kostí
Postupně mi ale došlo i něco jiného. Ať jsem pro stát jen číslo z výměru, pro svoje nejbližší nejsem jen číslo. Vnoučata ke mně ráda chodí, neptají se, kolik beru, ale kdy si zase zahrajeme karty nebo půjdeme na hřiště. Sousedka mi občas připomene, kolikrát jsem jí pomohl s těžkým nákupem nebo opravil něco v bytě, na co si sama netroufla. V hospodě u kuželek říkají, že beze mě by ani nesložili družstvo. Ten papír z úřadu pro mě zůstal symbolem toho, jak mám pocit, že nás systém vidí – jako něco, co už nemá moc využití. Ale zároveň jsem si řekl, že se podle toho úplně řídit nebudu. Pořád mě to štve a občas mě přepadne vztek nebo bezmoc, když přijde složenka. Místo abych se v tom ale jen utápěl, snažím se aspoň udržet si vlastní důstojnost, kousek normálního života a vztahy, ve kterých nejsem jen položka v nějaké tabulce.
