Článek
Několik týdnů jsem měla pocit, že na mě otužování kouká úplně odevšad. Kamarádka o tom mluvila pořád, na fotkách na internetu se lidi smáli z ledových řek a já jsem si vedle toho připadala hrozně pohodlná a měkká. Nejdřív jsem to brala jako další módní věc, která přejde, jenže pak jsem se přistihla, že o tom fakt přemýšlím. Po pár dnech váhání jsem si řekla, že bych to mohla zkusit taky, ale potichu a po svém. Hlavně ne s partou lidí, žádné společné fotky. Domluvila jsem se sama se sebou, že o víkendu ráno zajedu k malému rybníku za městem, kam občas chodím běhat, a zkusím to tam. V hlavě jsem měla jasnou představu: šedé ráno, prázdno, já a voda. Nikdo nikde, takže když tam vylezu jen po kolena, nikdo mě za to nebude soudit.
Tajný plán u prázdného rybníka
V den D jsem vstala dřív než normálně. Za oknem byl mráz a ticho, takový ten zimní klid, kdy to vypadá, že celé město ještě spí. Naházela jsem do batohu ručník, termosku s čajem, teplé ponožky a na poslední chvíli i plavky. Už doma jsem ale přemýšlela, jestli si je tam vlastně budu oblékat, nebo jestli to risknu bez nich. Cestou k rybníku jsem skoro nikoho nepotkala, jen pár aut v dálce. To mě uklidnilo, měla jsem pocit, že jsem to vymyslela dobře a že mám šanci to celé absolvovat úplně inkognito. Když jsem přišla k vodě, bylo ticho, jen z dálky občas projel vlak. Břeh byl částečně namrzlý, kolem vody zmrzlá tráva, nikde živá duše.
Chvíli jsem tam jen stála v bundě, čepici a rukavicích a přemýšlela, jestli to fakt udělám. Zima mi byla už jen z představy, že si svléknu kalhoty, natož že vlezu do vody. V hlavě mi jelo, že bych to mohla otočit a dát si aspoň svižnou procházku, že i to je přece hezké zimní ráno. Pak mi došlo, že jsem kvůli tomu vstávala dřív, jela přes půl města a že jestli to vzdám tady na břehu, budu na sebe naštvaná. Rozhlédla jsem se kolem dokola, cesta nad rybníkem byla úplně prázdná. V tu chvíli jsem se rozhodla, že plavky řešit nebudu. Přišlo mi to vlastně jednodušší: žádné mokré oblečení, prostě rychle svléknout, vlézt, vylézt, obléknout. Svlékla jsem se donaha tempem, jako bych tím chtěla přeběhnout vlastní stud, nechala věci v hromádce u břehu a zamířila k vodě.
Ledová voda a úplně nový pocit
Jakmile jsem strčila nohu do vody, úplně se mi zastavil dech. Byla to ledovka a tělo se okamžitě vzepřelo. Začala jsem zrychleně funět a v hlavě se mi mísilo „to nedám“ s tím, co jsem si pamatovala z různých návodů: dýchat, zklidnit se, nepanikařit. Zkusila jsem se na to soustředit, pomalu jsem vlezla až po pás a pak se na chvilku ponořila celá. Byl to úplně nový pocit, ostrý chlad všude, jako by tělo ani nestíhalo reagovat. Tak moc jsem se zabývala tím, abych nezačala jančit a nevyběhla ven po dvou vteřinách, že mě vůbec nenapadlo znovu se rozhlédnout po cestě nad rybníkem. Po nějaké půlminutě mi ale začaly brutálně mrznout nohy a bylo mi jasné, že to na poprvé stačí. V hlavě mi naskočilo jediné: končím a rychle ven.
Jakmile jsem se otočila k břehu, přeplo se mi to z režimu „zkus to vydržet“ do režimu „rychle pryč“. Měla jsem pocit, že jestli tam zůstanu o pár vteřin déle, tak mi nohy upadnou. Hrabu se směrem k místu, kde jsem vlezla, pod vodou kluzký okraj, u břehu zbytky rozlámaného tenkého ledu. V tu chvíli jsem už nepřemýšlela nad tím, jak šlápnu nebo kam dám ruce, jen jsem se snažila co nejrychleji dostat k ručníku. A pak mi podjela noha. Uklouzla jsem dozadu, natáhla se napůl na led, napůl zpátky do vody, zadek a záda přímo na ten zledovatělý okraj u břehu. Rána studeného ledu do holé kůže, voda všude, ruce rozhozené, nulová elegance. Chvilku jsem jen ležela, překvapená tím pádem víc než zimou, a v tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla nahoře na cestě pohyb.
Nechtění diváci v nejhorší možnou chvíli
Zvedla jsem hlavu a vidím dva lidi se psem, jak jdou po cestě nad rybníkem. V tu sekundu mi došlo, že mě musí mít přímo v záběru, jak se tam plácám nahá na ledu jako úplný exot. Pes začal štěkat, chlap na mě zavolal: „Jste v pohodě?“ a žena se na mě podívala, ale hned se trochu rozpačitě snažila koukat jinam. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem rudá úplně všude, i když už jsem byla promrzlá. Rychle jsem se nějak překulila na bok, zvedla se, cupitala k ručníku a snažila se jím najednou zakrýt víc věcí, než to fyzicky šlo. Přes rameno jsem jen vyhrkla, že jsem v pohodě, mávla rukou, ať si mě nevšímají, a nejradši bych se v tu chvíli fakt propadla pod ten led a vynořila se někde jinde.
Pak jsem zapnula režim přežití. Rychle jsem se osušila, navlékla na sebe všechno, co jsem měla v batohu, i věci, které jsem původně vůbec neplánovala použít. Tep jsem měla snad na dvěstě, klepala jsem se směsicí zimy a studu a nalila si do ruky horký čaj z termosky hlavně proto, abych měla něco, čeho se můžu držet. Ještě jednou jsem se letmo podívala směrem k cestě, dvojice už šla dál, pes klusal vedle nich, jako by se nic zvláštního nestalo. Cestou domů ve mně ale ten pocit trapnosti seděl. V hlavě jsem si přehrávala, jak to muselo vypadat z jejich pohledu: najednou u rybníka nahá ženská, která sebou praští na led a pak se snaží utéct do ručníku.
Od brutálního trapasu k vlastní oblíbené historce
Po pár hodinách se to ale začalo lámat. Volala jsem kamarádce kvůli úplně jiné věci a nějak samo ze mě vypadlo, co se mi ráno stalo. Nejdřív jsem to říkala v rozpacích, ale jak jsem popisovala ten pád a psa, který u toho štěkal, začalo mi to být vlastně směšné. Uvědomila jsem si, že se mi reálně nic nestalo. Nikdo se mi neposmíval, nikdo nebyl sprostý ani zlý, ti dva se mě jen normálně zeptali, jestli jsem v pohodě, a šli dál. Zůstal jen ten brutálně trapný moment, který se stal v tu nejhorší možnou chvíli mého pečlivě naplánovaného „tajného“ otužování. Dneska, kdykoliv jedu kolem toho rybníka, si na to vzpomenu. Už se nestydím doopravdy, spíš jen tak symbolicky. A zároveň mě to baví jako moje vlastní historka o tom, jak jsem si chtěla nenápadně začít novou zdravou rutinu a místo toho jsem skončila nahá na ledu před cizími lidmi.
