Článek
V pondělí po práci jsem se konečně odhodlal vejít do místního fitka. Vybral jsem si čas těsně před večerní špičkou, abych se nemusel proplétat mezi lidmi a měl chvíli na rozkoukání. U recepce stáli dva kluci, někdo si vyřizoval členství a jeden trenér se na mě usmál. Zeptal se, jestli chci krátké úvodní kolečko. Vypadalo to nevinně, ale já měl pocit, že by se na mě hned díval, a tak jsem odmítl. Zaplatil jsem jednorázový vstup, vzal zámek na skříňku a v hlavě si opakoval, že to udělám po svém a v klidu. Byl to můj malý plán, jak se neztrapnit hned v první minutě.
První minuty: nenápadné pozorování a jednoduchý plán
Začal jsem na běhacím pásu. Dal jsem si pět minut pomalého klusu, abych se zahřál a rozhlédl po sále. Dával jsem si pozor, abych nevypadal, že někoho sleduju, nasadil jsem si sluchátka a při běhu střídal pohled mezi zrcadly a tabulemi se zásadami provozu. Snažil jsem se pochopit nepsané zvyklosti: kde se čeká, kam se vracejí kotouče, jestli si lidi vzájemně podávají dezinfekci. Chtěl jsem se pak nenápadně přesunout k jednoduchým strojům na nohy a dát si pár sérií, ať mám pocit, že jsem něco odcvičil.
Když jsem slezl z pásu, zjistil jsem, že většina strojů je obsazená. Nechtěl jsem postávat za někým a dělat mu stín. V rohu jsem zahlédl stojan na dřepy s osou. Na každé straně byly nasazené desetikilové kotouče. Napadlo mě, že to jen odlehčím a zkusím pár dřepů jen s osou, jen pro pocit. V hlavě jsem měl jediný cíl: být rychlý, nezdržovat se, ať to nevypadá, že nevím, co dělám. Řekl jsem si, že sundám kotouče, odnesu je na stojan, zkontroluju výšku háků a hotovo. Jednoduchý plán.
Jedna chyba, rána a lekce, na kterou nezapomenu
Když jsem šel blíž, kluk, co odcházel, jen tak přes rameno prohodil: „Sundej desítky, pro začátek ti stačí jen osa.“ Bral jsem to jako jasný pokyn a beze slova jsem se do toho pustil. Začal jsem sundávat kotouče z levé strany. Nenapadlo mě, že se to dělá střídavě z obou stran. Jakmile jsem stáhl kotouče z jedné strany, druhá, stále zatížená, převážila. Osa se vyklopila z háků a druhý konec s rachotem dopadl na gumovou podlahu. Lekl jsem se a na vteřinu ztuhl. V hlavě jediné: tak tohle se fakt stalo.
Lidi se otočili, rána byla slyšet po celém sále. Trenér okamžitě přiběhl, zvedl osu zpátky do háků a jako první se mě zeptal, jestli jsem v pohodě. Byl jsem, jen jsem se styděl. V klidu mi řekl, ať příště sundávám střídavě z obou stran a že je dobré dát si předem zámky, když jsou na stojanu. Přikývl jsem, vykoktal omluvu a sbíral rozkutálené kotouče. Ten kluk, co odcházel, mi pomohl a řekl jen: „V pohodě, stává se.“ Podal mi kotouče, já je vrátil na místo a snažil jsem se nepřemýšlet o tom, kolik lidí mě vidělo.
Srdce mi bušilo, tak jsem se stáhl na leg-press a dal si pár lehkých sérií, abych se uklidnil. Sledoval jsem dech a soustředil se na to, co právě dělám, ne na to, co se stalo před chvílí. Za pár minut se u mě zastavil trenér a nabídl, že mi ukáže základní věci. Tentokrát jsem kývl. Vysvětlil mi, jak si nastavit háky a dorazy ve stojanu, jak kotouče sundávat a nandávat střídavě a kdy používat zámky. Ukázal mi dřep pro začátečníka a postavil se tak, abych viděl, jak drží hrudník a kam směřuje koleno. Nehonil mě, spíš mě nechal si to vyzkoušet. Ještě mi řekl, ať se příště ozvu hned na začátku a že mi dá krátké kolečko. Když jsem odcházel, byl jsem zpocený a pořád jsem se cítil trochu trapně, ale měl jsem pocit, že příště už budu vědět, co dělám. A že se nestane nic horšího než to, co už mám za sebou.
