Článek
Seznámili jsme se v místní online skupině o běhání. Nejdřív to bylo pár komentářů pod příspěvky, hlavně tipy na trasy a na boty. Po nějaké době mi napsal soukromě s mapkou nového okruhu a od té doby jsme si psali skoro každý večer. Byl to malý rituál před spaním. Poslala jsem fotku z rozběhání, on přidal vtip, občas šlo o lehký flirt, ale nic za hranou. Když přišla řeč na osobní věci, byl spíš neurčitý. O práci mluvil normálně, ale u vztahů uhýbal. Neodpovídal přímo, měnil téma, nebo napsal něco jako „to je teď složitější“ a dál to nerozváděl.
Nečekané setkání u regálu a ztuhlý úsměv
Jedno úterý jsem se cestou z práce zastavila pro pečivo a jogurty. U zeleniny jsem ho potkala. Stál tam s partnerkou, měli jeden nákupní vozík a působili jako normální pár, co řeší, jestli vzít tři rajčata nebo pět. Jak mě zahlédl, ztuhl a v další vteřině nasadil přepjatě milý tón. „Ahoj,“ řekl, jako bychom se znali jen letmo. Partnerce mě představil jako holku ze skupiny o běhání, se kterou si občas píšeme o trasách. Usmál se tak, aby to pro ni vypadalo nevinně. Bylo mi okamžitě jasné, komu je ten úsměv určený.
Došlo mi, že se snaží naši komunikaci zlehčit, aby nemusel nic vysvětlovat doma ani sám sobě. Přikývla jsem, prohodila něco zdvořilého o tom, že ty nové stezky u řeky jsou fajn, a rychle popadla, co jsem ještě potřebovala. Nechtěla jsem dělat scénu u zeleniny. U samoobslužné pokladny jsem byla nervózní a rozpálená. Skenovala jsem položky rychle a doufala, že nezapípá nějaká nesmyslná chyba. Bylo mi úzko a zároveň jsem cítila klid z toho, že se věci vyjasnily, i když nepříjemně.
Zpráva po nákupu a moje hranice
Krátce po tom, co jsem sedla do auta, mi od něj přišla dlouhá zpráva. Že to bylo trapné, že mě to muselo zaskočit a že „doma je to teď složité“. Neodpověděla jsem. Otevřela jsem náš chat a projela ho zpátky o pár týdnů. Všimla jsem si, kolikrát uhnul, kdy přeskočil detaily, které by se jinak nabízely, a jak často odpovídal až po dlouhých pauzách, většinou pozdě v noci. Všimla jsem si i toho, jak opatrně dávkoval otázky na mě, ale o sobě řekl málo. To, jak se v obchodě choval, mi najednou všechno vysvětlilo. Bylo to srozumitelnější než jakákoli omluva.
Druhý den ráno jsem mu napsala krátce a věcně, že v psaní dál pokračovat nechci, když není otevřený v tom, v jaké je situaci. Dodala jsem, že to není výčitka, ale moje hranice. Odpověděl rychleji než obvykle. Navrhl rychlé kafe, prý jen popovídat a ujasnit si, co kdo čeká. Odmítla jsem. Napsala jsem, že si klidně občas něco napíšeme do skupiny, ale soukromě to končím. Přišlo „rozumím“ a omluva. Ztlumila jsem si u něj oznámení, aby mě každé upozornění nevyrušovalo. Chat jsem nevymazala, jen ho odsunula níž, ať na něj zbytečně nenarážím.
Večer jsem párkrát automaticky sáhla po mobilu a měla tendenci otevírat náš chat. Místo toho jsem zavolala kamarádce a šla na krátkou procházku kolem bloku. Nebylo to zlomené srdce. Spíš drobné zranění sebevědomí a zklamání z toho, že jsem si něco namlouvala. Mrzelo mě, že jsem přehlížela ty malé signály jen proto, že mi ten náš večerní rituál dělal dobře. Zároveň jsem byla ráda, že jsem u regálu udržela klid a pak si nastavila hranice. To, jak se v obchodě choval, mi nečekaně pomohlo vyjasnit, že o takové utajování nestojím. Běhat budu dál. Psaní si nechám pro lidi, kteří vědí, co doma říkají a co dělají online.
