Článek
Ráno sedím v přeplněné tramvaji a jedu na schůzku. Moc jsem nespala a v kabátu je mi teplo. Jsem vděčná, že se našlo volné místo, aspoň si na pár minut odpočinu. Většina lidí má sluchátka nebo kouká do mobilu, stejně jako já. Držím telefon v ruce a bezmyšlenkovitě projíždím zprávy a upozornění, která se přes noc nakupila. Snažím se jen v klidu dojet pár zastávek a poskládat si v hlavě, co chci na schůzce říct. Nechci s nikým navazovat kontakt, chci mít klid.
Rozhodování mezi pohodlím a malým gestem
Na další zastávce nastoupí starší pán. Vypadá jistě, ale když tramvaj trhne, rychle se chytí madla a je vidět, že se necítí jistě. Podívám se kolem sebe, všichni se dívají do mobilů, a chvíli váhám. Mám na zádech batoh, u dveří je tlačenice a vystupuju až za tři zastávky. V hlavě mi běží klasické: „Je to pohodlné, sedím, nikdo nic nechce.“ Nakonec si řeknu, že to prostě udělám. Sundám batoh, postavím se a nabídnu mu své místo, trochu nahlas, aby mě přes ruch slyšel.
Pán nejdřív mávne rukou, že to není třeba, a snaží se tvářit, že je v pohodě. Vidím v tom spíš ostych než jistotu. Řeknu klidně, že je to v pořádku a že stejně brzy vystupuju, aby neměl pocit, že mě obtěžuje. Chvilku ještě váhá, pak si sedne. Přejdu ke dveřím, chytím se madla a snažím se udržet rovnováhu mezi batohy a koleny ostatních. Uleví se mi, když při dalším brzdění nespadne. Připadá mi zvláštní, jak málo stačilo a jak dlouho jsem nad tím přemýšlela.
Když stačí pár slov a úsměv
Když se usadí, podívá se na mě a tiše řekne: „Děkuju, slečno,“ skoro jako by se omlouval. Přikývnu a odpovím, že to nic nebylo. Po chvíli – spíš pro sebe – dodá: „Člověk na to tady moc není zvyklý.“ Překvapí mě, jak opatrně to říká, jako by nechtěl rušit. V tramvaji bývá ticho, každý si hledí svého, a i tahle krátká výměna působí nečekaně. Napadne mě, že se často chováme, jako by se nás to všechno netýkalo, a přitom stačí málo.
Mladík vedle ustoupí víc do uličky, aby měl pán pohodlnější místo, a paní naproti se na mě krátce usměje. Není to nic okatého, jen drobná změna. V té části tramvaje už to nepůsobí tak napjatě. Zastrčím mobil do kapsy a dívám se z okna na ulici. Přijde mi, že když spěchám a myslím jen na svůj plán, podobné momenty mi unikají. Teď mám pocit, že se něco srovnalo, i když to trvalo jen pár sekund. Uvolní se mi ramena a dýchá se mi líp.
U své zastávky vystupuju a pán mi ještě jednou klidně popřeje: „Ať se vám daří.“ V tom jednoduchém poděkování je vděk i trochu únava z velkého města. Kývnu, rozloučím se a projdu ven mezi lidi, kteří už míří svým směrem. Napadne mě, že Praha není chladná, jen někdy rezervovaná a uspěchaná, a že je snadné přizpůsobit se a uzavřít se do sebe. Cestou po chodníku mám lepší náladu. Říkám si, že příště zase zvednu oči od displeje, bez velkých plánů, jen tak.
