Článek
V autobuse jsem si v hlavě srovnávala body, které chci na poradě v devět říct. Měla jsem sedadlo u okna a v tom hluku jsem se snažila soustředit na prezentaci, kterou mám kolegům ukázat. Na další zastávce nastoupila drobná paní s taškou, chytla se tyče a bylo vidět, že sotva udržela rovnováhu. Zvedla jsem se bez váhání a nabídla jí místo. Stejně budu vystupovat za pár zastávek, nechtěla jsem riskovat, že při rozjezdu upadne. Sedla si s úlevou a z kabelky hned začala něco hledat. Vytáhla zabalený bonbon a skoro mi ho vtiskla do ruky. Usmála jsem se, vzala si ho, abych ji neurazila, a strčila ho do kapsy.
Nečekané sdílení v hluku ranního spoje
Chvilku jsme jely mlčky, autobus rachotil přes dlažbu, lidi kolem koukali do telefonů. Pak se na mě otočila a potichu se zeptala, jestli tenhle spoj staví u polikliniky. Kývla jsem a zeptala se, na které straně potřebuje vystoupit a jestli ví, kde přesně. Přiznala, že si není jistá, že tam jede po dlouhé době a dneska sama. Přidala, že je zrovna výročí úmrtí jejího manžela a je jí nějak úzko, tak si povídáním krátí cestu. Ten tón byl klidný, ale bylo v něm něco, co jsem vnímala i přes ten hluk. Postavila jsem se k ní blíž, abych na ni nemusela mluvit přes celou uličku, a řekla jsem, že jí dám vědět, kdy má zmáčknout znamení. Přikývla a trochu se uvolnila, položila tašku pod nohy a držela si kabelku na klíně.
Když se blížila moje obvyklá zastávka, zavrněl mi telefon. Kolega připomínal, že v devět začínáme. Podívala jsem se na čas a na paní, která držela prst nad tlačítkem, ale dělala to tak nejistě, jako by čekala na povel. V tu chvíli jsem zvažovala, že vystoupím, jak jsem zvyklá, a nechám to být. Jenže její zastávka byla hned ta další. Rozhodla jsem se jet o jednu dál. Odeslala jsem rychlou zprávu: Nestihnu devátou, dorazím kolem 9:10, omlouvám se. Na displeji naskočilo „OK“. Chvilku jsem o tom přemýšlela – přerušuji svůj zaběhnutý rytmus kvůli úplně cizímu člověku, a přitom jde jen o deset minut. Připadalo mi to správné.
Jedna zastávka navíc, dopad na celý den
Zmáčkla jsem znamení za ni včas, vzala její nákup a přesunula se ke dveřím. Autobus zrovna cukl a já byla ráda, že ji mám po ruce. Pomohla jsem jí po schůdku dolů a jak jsme se ocitly na chodníku, zhluboka se nadechla. Řekla, že je nějak rozklepaná, protože tam vždycky chodila s manželem. Stála jsem vedle ní a napadlo mě, že ji tady prostě nenechám na křižovatce přemýšlet, kterým vchodem jít. Navrhla jsem, že ji doprovodím ke dveřím, je to pár minut. Souhlasila bez řečí, jen si přehodila tašku z ruky do ruky. Šly jsme pomalu, přizpůsobila jsem se jejímu tempu. Po cestě mi svěřila, že od rána s nikým nemluvila a že je ráda, že se má koho zeptat. Vděčně mi na chvíli stiskla ruku. Nebylo to teatrální gesto, spíš malé ujištění, že to, co dělám, dává smysl.
U dveří polikliniky se zastavila a sáhla znovu do kabelky. Vtiskla mi do dlaně ještě jeden bonbon a řekla, že jsem jí dneska moc pomohla. Ta věta se mě dotkla víc, než jsem čekala. Podívala jsem se na čas a došlo mi, že jsem ve skluzu a moje zastávka je už dávno za mnou. Rozloučila jsem se, popřála jí, ať to dobře zvládne, a rozběhla se na protější zastávku chytit další spoj zpět. V hlavě mi pořád znělo to, co říkala o manželovi. V kanceláři jsem byla asi deset minut po začátku porady. Kolega to vzal v klidu, mávl na mě a nechal mě v klidu si sednout. Jenže já se nemohla hned soustředit. Přepnout se do pracovního režimu se mi najednou nedařilo. Dělala jsem si poznámky, ale myšlenkami jsem byla ještě u toho vchodu.
Telefonát babičce a malá změna směru
Po obědě, když konečně nastal klid, vytáhla jsem telefon a zavolala babičce. Neviděly jsme se dlouho a já to pořád odkládala, protože práce, rozdělané věci, únava. Zvedla to hned a byla ráda, že volám. Domluvily jsme se, že se stavím o víkendu, že jí přinesu kávu z její oblíbené kavárny a že jí pomůžu s jednou věcí v počítači, o které se mi naposledy zmínila. Už jen to rozhodnutí mě zvláštně uklidnilo. Uvědomila jsem si, že tyhle telefonáty a návštěvy se samy neudělají, pokud si na ně člověk cíleně neudělá místo. Že takové malé vybočení z rutiny má smysl, i když zrovna spěchám a mám v hlavě hromadu úkolů.
Do konce dne jsem byla trochu rozhozená i dojatá. Dopsala jsem maily, upravila prezentaci a odškrtla pár položek, ale šlo to pomaleji než jindy. Když jsem večer vyndala z kapsy oba bonbony, přišlo mi to jako připomínka něčeho, co si do plánovače obvykle nepíšu. Ne proto, že by to bylo velké gesto. Spíš proto, že to na chvilku změnilo můj zaběhnutý režim. Bylo to jen deset minut, ale ten pocit ve mně zůstal. A říkala jsem si, že to za to stálo.
