Článek
Do školky jsme dorazili s Matějem o pár minut později než jindy, ale pořád včas. V hlavě jsem si promýšlela odpolední pracovní hovor a co komu řeknu. Matějovi jsem pomohla zout boty a navléct bačkory, když za mnou přišla paní učitelka a tiše se zeptala, jestli mám na chvilku. Nechala Matěje, ať vběhne do třídy, a hned jsem cítila, že to nechce řešit před ním. Zastyděla jsem se ještě dřív, než zaznělo cokoli konkrétního, protože dobře vím, že někdy mluvím rychleji, než přemýšlím.
Jedna věta ve třídě a stud na chodbě
Poodešly jsme na chodbu ke dveřím od třídy. Řekla klidně: „Dnes mi Matěj povídal, že maminka doma říká, že se tady jen kreslí a nic se nenaučí.“ Zrudla jsem. Přesně tohle jsem včera utrousila v autě, když jsme spěchali domů a já byla netrpělivá. Učitelka ještě dodala, že to neříká ve zlém, jen by ráda věděla, jestli nám něco chybí, aby to mohla upravit nebo mi dát víc informací. Nic mi nevyčítala, jen mi to sdělila tak, jak to Matěj řekl.
Polkla jsem a omluvila se. Řekla jsem, že mě mrzí, pokud to znělo znevažující, a že jsem byla unavená a bez přemýšlení jsem to zjednodušila. Vysvětlila jsem, že spíš řešíme, aby měl Matěj víc pohybu, ne že by se ve školce nic nedělo. Chtěla jsem situaci uklidnit a dát najevo, že jeho učitelky beru vážně a jejich práci respektuji. Nabídla, že mi u nástěnky ukáže program týdne a připomene, kde najdu fotky z aktivit v aplikaci pro rodiče, abych měla lepší přehled a nebyla odkázaná jen na to, co Matěj večer utrousí mezi dvěma loky čaje.
Když fakta uklidní a doma se mluví
U nástěnky mi rychle ukázala, co mají tento týden v plánu. Rytmus dne, výtvarné činnosti, písničky, cvičení v tělocvičně, pobyt venku, práce ve dvojicích. Připomněla, že fotky dávají do aplikace a že tam bývají poznámky k tomu, co zrovna trénují. Doptala jsem se na pár věcí, které mi unikaly, třeba jak často chodí ven, jak pracují s dětmi, které potřebují víc pohybu, a co si můžeme trénovat doma. Jak jsem poslouchala, cítila jsem se klidněji. Došlo mi, že se toho ve třídě děje víc, než Matěj doma líčí jednou větou. Rozloučily jsme se s tím, že když budu mít pochybnosti nebo konkrétní přání, ozvu se napřímo. Venku jsem si vydechla a partnerovi poslala zprávu, co se stalo, aby o tom věděl.
Večer u jídla jsem se k tomu s Matějem vrátila. Nejdřív jsem se zeptala, co ve školce dělali a co ho bavilo. Povídal o autíčkách, o písničce, kterou zpívali, a o tom, že stavěli dráhu. Pak jsem mu řekla, že někdy dospělí ve spěchu řeknou věci, které mohou druhé zamrzet, a že to byl začátkem týdne můj případ. Nechtěla jsem ho kárat za to, že něco řekl učitelce, jen mu ukázat, jak doma mluvíme o druhých lidech a jejich práci. Přikývl a po chvilce to uzavřel po svém: „Tak jim řeknu, že mám rád auta.“ Usmála jsem se a řekla, že je to prima a že jim to klidně může říct.
Spolupráce místo dohadu a nová pravidla
Druhý den ráno jsem při předávání zůstala o minutu déle a zeptala se paní učitelky na pár konkrétních věcí: jestli bude ten týden ještě tělocvična, jak můžeme Matěje podpořit v kolektivních hrách a jestli si můžu nastavit v aplikaci upozornění, abych nic nepřehlédla. Chtěla jsem ukázat, že mi na spolupráci záleží, ne ji shazovat polovičními větami u auta. Cítila jsem se klidněji. Všechno jsme si vyjasnily. Byla to pro mě připomínka, abych si před dětmi víc hlídala jazyk a neříkala věty, za které se pak stydím. A taky abych se ptala dřív, než si ve spěchu udělám ukvapený závěr, který nemusí být fér.
Od té chvíle jsem si dala pár jednoduchých pravidel. Když mě napadne něco kritického, řeknu si to nejdřív v hlavě a teprve potom nahlas. Když mám pochybnost o školce, zeptám se přímo, ne poznámkami v autě. A když chci vědět, co se ve třídě děje, podívám se do aplikace a na nástěnku, místo abych čekala, že mi to pětileté dítě přesně přetlumočí. Není to nic převratného, ale od té doby jsou naše rána klidnější. A já mám pocit, že dělám pro Matěje i pro učitelky to základní: mluvím s nimi, ne o nich.
