Článek
Po práci, někdy kolem páté, stojím před starším činžákem v Karlíně. V ruce mám papír s otázkami, abych na nic nezapomněla. Je vedro a mám kratší sukni kvůli počasí. Za týden mi končí podnájem, tak chci prohlídku vzít věcně a rychle, bez zbytečných řečí. V dalších dnech mám domluvené ještě dvě prohlídky, takže se chci jen zorientovat, porovnat si to a posunout se dál. Makléř přichází s klíči, letmo se představí, podáme si ruce a bez zdržování mě vede dovnitř. V duchu si říkám, že přesně takhle to chci: stručně, jasně, k věci.
Jedna věta a soustředění se hroutí
V mezipatře se otočí a s úsměvem utrousí, že jsem přišla „hodně nalehko“. Zaskočí mě to. Zrudnu, jen neurčitě kývnu a nic neříkám. Nechci hned na začátku řešit konflikt, když jsem tady kvůli bytu. Pocítím směs studu a vzteku a přestanu se cítit uvolněně. Najednou přemýšlím spíš o sobě než o tom, kam vedou které dveře. Je to nepříjemné a zbytek cesty do bytu jdeme v tichu. Snažím se nadechnout a vrátit se k plánu, ale tu poznámku mám pořád v hlavě.
V obýváku si opakuju, proč jsem tady. Dívám se na okna a dispozici, ptám se na zálohy, na sklep a na měřáky. On jede svou prezentaci: čísla, metry, připojení, termíny. Píšu si roztěkané poznámky, věty bez konce. Pořád mi v hlavě běží ta jedna věta z mezipatra a nemůžu se soustředit. Koupelnu si neprohlédnu pořádně, jen letmo se podívám na sprchový kout a obklady, ale nevnímám detaily. Cítím, že tady nedokážu rozhodovat s odstupem. Zapomínám na drobnosti, kvůli kterým jsem si otázky psala.
Odcházím dřív a hledám zpátky kontrolu
Rozhodnu se to zkrátit. Řeknu, že už mám dost informací a že si to potřebuju v klidu promyslet. Důvod si nechám pro sebe, nechci se s ním pouštět do debaty v cizím bytě. Nejde mi o scénu, chci prostě odejít. On přikývne, bez poznámek otevře dveře a na chodbě zamkne. Venku se mi trochu uleví, nadechnu se. Zároveň cítím, že jsem rozhozená a že to ve mně zůstalo. Na rohu stojím chvíli bez hnutí a přemýšlím, jestli jsem neměla něco říct už nahoře.
Sednu si do malé kavárny za rohem a objednám si vodu. Snažím se uklidnit a projít si v hlavě, co padlo. Vracím se k tomu, proč mě to vlastně rozhodilo. Dochází mi, že mi nebylo nepříjemně kvůli sukni. Bylo mi nepříjemně kvůli nerespektu. Nepřišla jsem tam jako kámoška na pivo, ale jako člověk, který řeší bydlení a potřebuje rovné jednání. Chci mít nad situací aspoň nějakou kontrolu, tak vytahuju telefon, v e‑mailu otevírám potvrzení prohlídky a začínám psát krátkou zprávu realitní kanceláři. Vím, co chci říct, jen to musím formulovat stručně.
Krátký e‑mail, úleva a nové hranice
Do e‑mailu popíšu, že makléř během cesty do bytu okomentoval moje oblečení. Uvedu čas a adresu prohlídky a napíšu, že příště prosím o jiného makléře. Zároveň píšu, že o tenhle byt zájem nemám, protože na prohlídkách očekávám věcné a profesionální jednání. Píšu to bez ironie a emocí: fakta a prosba o nápravu. Před odesláním si to ještě jednou přečtu, aby to bylo jasné a slušné. Pak kliknu na odeslat. Cítím úlevu. Ne proto, že bych něco „vyhrála“, ale protože jsem udělala krok, kterému rozumím.
Cestou domů přemýšlím, co s tím dál. Mám domluvené další dvě prohlídky a nechci, aby mi tahle zkušenost vzala jistotu. Kvůli vedru si sukni klidně vezmu znovu. Jen si v sobě nastavím hranici a řeknu ji hned, pokud to bude potřeba. „Prosím, držme se bytu,“ řeknu příště, když přijde poznámka mimo věc. Stačí to krátce a jasně. Chci mít prostor rozhodovat o tom, kde budu bydlet, bez zbytečných komentářů. A chci u toho zůstat klidná. To je pro mě teď důležité víc než jakýkoli metr navíc.
