Článek
Už několik měsíců jsem chodila do práce s divným staženým pocitem v žaludku. Ráno jsem otevřela dveře do kanceláře a první, co mě napadlo, bylo: „V jaké náladě dneska bude?“ Když měl dobrý den, dokázal se i zasmát a bavit se s námi normálně. Ale většinu času jsem měla pocit, že si na lidech honí ego a že ho vlastně baví, když je může shodit před ostatními. V kuchyňce nebo na obědě jsme si na něj všichni stěžovali, vyprávěli si historky, kdo kdy jak „schytal sprchu“. Jenže u toho to vždycky skončilo. Nikdo mu nic neřekl do očí a já vlastně taky ne. V hlavě jsem měla jen: drž pusu, máš hypotéku, buď ráda, že máš práci.
Ten den začal úplně obyčejně. Seděla jsem u počítače, dopíjela studené kafe a snažila se prokousat maily, které se mi nakupily přes víkend. Všude kolem byl ten klasický ranní šum klávesnic. Šéf vletěl do kanceláře napružený, práskl taškou o svůj stůl a bez pozdravu začal řešit, že v systému chybí nějaký report. Já věděla, že jsem mu ho včera posílala e‑mailem, ale nezaložila jsem ho do jedné konkrétní sdílené složky. Byla to drobnost, chyba, kterou jsem mohla během minuty napravit. On si ale vybral mě jako hromosvod a zvýšeným hlasem se mě začal vyptávat, jestli vůbec chápu, za co jsem placená, a že jestli nejsem schopná dodržet ani základní postupy, tak je se mnou problém. Mluvil na mě tónem, který byl úplně neúměrný tomu, o co šlo, a hlavně to říkal před celým kanclen.
Moment, kdy už nešlo ustupovat
V jednu chvíli mi v hlavě prostě přeskočilo z „vydrž to, ať máš klid“ na „tak dost“. Cítila jsem, jak se mi rozklepaly ruce, srdce mi bušilo až v krku, ale zvedla jsem hlavu od monitoru a nahlas před všemi řekla, že s ním chci mluvit normálně, ne jako s malým dítětem. Řekla jsem mu, že chybu jsem už opravila a že chápu, že potřebuje věci mít v systému správně, ale že problém je v tom, jak s námi mluví. Že nás ponižuje a že se lidi bojí mu cokoli říct, protože se bojí takových výstupů. V tu chvíli bylo v kanceláři úplné ticho, nikdo ani nepsal. Slyšela jsem jen hučení klimatizace a sama sobě v hlavě jsem říkala: tak, a zpátky už to nevezmeš.
Šéf zůstal stát uprostřed místnosti a vypadal najednou úplně zaskočeně. Chvíli na mě jen koukal, jako by nevěřil, že mu někdo odporoval. Pak trochu ztuhle procedil něco ve smyslu, že „tohle dořešíme později v soukromí“, obrátil se a odkráčel do své kanceláře. Kolegové najednou začali usilovně klikat do klávesnic a koukat do monitorů, jako by se nic nestalo. Ale cítila jsem, jak se na mě několik z nich koutkem oka dívá. Mně bylo půl dne špatně od žaludku, hlava mi jela na plné obrátky. Pořád dokola jsem si přehrávala, co jsem řekla, jestli jsem to nepřehnala, a napůl jsem čekala, že si mě odpoledne zavolá a oznámí mi výpověď.
Napětí, očekávání a nečekaná porada
Druhý den ráno jsem přišla do práce dřív než obvykle. Potřebovala jsem se trochu nadechnout, sednout si, udělat si v klidu kafe a připravit se na to, co přijde. Šéf dorazil o něco později než obvykle a vypadal klidnější. Za chvíli se objevil ve dveřích a poměrně normálním tónem nás všechny svolal na krátkou poradu. Sešli jsme se v zasedačce a on začal tím, že poslední dobou byla v týmu „napjatější atmosféra“. Řekl, že si uvědomuje, že občas jedná zbytečně tvrdě a že to není ideální. Nepoužil slovo omluva, nic takového, ale mluvil nezvykle klidně, bez křiku, bez sarkasmu. Dodal, že pokud máme nějaký problém, máme za ním přijít a říct mu to na rovinu, že se to dá řešit. Bylo to krátké, věcné, ale na jeho poměry úplně jiný projev, než na jaký jsme byli zvyklí.
Po poradě se lidi postupně rozprchli zpátky ke stolům. Během dopoledne za mnou postupně přišli dva tři kolegové. Vždycky tak nějak bokem, skoro šeptem, aby to nikdo moc neslyšel. Řekli mi, že mi děkují, že jsem to včera řekla nahlas, protože oni by na to odvahu nenašli. Zároveň přiznali, že se o mě trochu báli, co z toho budu mít. Tyhle krátké věty pro mě znamenaly hodně. Uvědomila jsem si, že to nebyl jen můj subjektivní pocit, že to fakt vidí i ostatní. Sama jsem cítila obrovskou úlevu, ale i určitý respekt k tomu, co to může znamenat dál. Neměla jsem pocit, že se z našeho šéfa přes noc stane ideální manažer, to ani omylem. Ale od té doby je v kanclu o něco větší klid, míň křiku a já mám poprvé po dlouhé době pocit, že jsem se aspoň jednou postavila sama za sebe.
