Článek
Ráno jsem stála u dveří přeplněné tramvaje a hlídala si zastávku, abych nepřejela. Měla jsem sluchátka v uších a kabelku křížem přes tělo, posunutou dozadu, jak to dělám vždycky, když je plno. Nastoupil revizor a požádal mě o jízdní doklad. Vytáhla jsem si jedno sluchátko a ukázala mu kupón v mobilu. Byla jsem ve spěchu a tohle pro mě byla jen další překážka. „No jo, zrovna dneska,“ problesklo mi hlavou. Kvůli hluku se ke mně naklonil blíž, nastavila jsem mu telefon a čekala na obvyklé „děkuji“.
Co mi revizor pošeptal a proč jsem ztuhla
Místo toho ke mně tlumeně řekl: „Neotáčejte se. Za vámi se motají dva lidé u kabelky. Na příští zastávce vystupte, já je zdržím kontrolou.“ Řekl to tak klidně, že mi to došlo až o vteřinu později. Ztuhla jsem a snažila se netvářit překvapeně. Automaticky jsem přikývla, abych dala najevo, že rozumím, ale nevím, jestli to bylo vidět. Hlavou mi proběhlo, že se nesmím ohlédnout, aby si toho nevšimli. Rázem mě ranní podrážděnost přešla.
Pomalu, jako by nic, jsem si přitáhla kabelku dopředu. Zip byl pootevřený. V tu chvíli mě přešla chuť komukoli oponovat, že kontrola je „zbytečná“. Nebyla. Došlo mi, jak snadno bych si ničeho nevšimla. Rozhodla jsem se jeho radu poslechnout a nedělat žádné prudké pohyby. Revizor mezitím plynule přešel k té dvojici za mnou a vyžádal si doklady. Vypadal úplně normálně, ale bylo jasné, že mi tím získává čas.
Tiché vystoupení, třesoucí prsty a rychlé rozhodnutí
Na příští zastávce jsem vystoupila, o jednu dřív, než jsem plánovala. Zůstal uvnitř a dál s nimi řešil kontrolu. Viděla jsem, jak vytahují doklady z kapes. Na ostrůvku jsem si hned zkontrolovala peněženku i telefon. Všechno bylo na místě, jen zip byl napůl otevřený. Ulevilo se mi, ale prsty se mi třásly. Opřela jsem se na chvilku o zábradlí a snažila se rozdýchat ten náhlý stres.
Napsala jsem kolegyni krátkou zprávu, že možná dorazím o pár minut později. Když se tramvaj rozjela, revizor se na mě krátce podíval skrz okno a kývl. Odpověděla jsem stejným gestem. Vzala jsem kabelku pevně před sebe a popošla o pár kroků po ostrůvku, abych si stoupla jinam. Znovu jsem zkontrolovala, že je všechno zavřené, a řekla si, že počkám na další spoj a stoupnu si jinde. Chtěla jsem být chvíli mimo ten nával lidí, který se na mě do té doby tlačil.
Dvě minuty, které změnily můj ranní návyk
Když přijela další tramvaj, už jsem si nestoupla k zadním dveřím. Stoupla jsem si dopředu, blíž k řidiči, a sluchátka jsem nechala v kapse. Chtěla jsem víc vnímat okolí, a ne jen hudbu. Cestou jsem si přehrávala, jak rychle se moje podráždění změnilo ve vděčnost. Ještě před dvěma minutami bych si možná postěžovala, že revizoři zdržují. Teď jsem byla ráda, že si všiml něčeho, co já ne. Taky jsem si řekla, že kabelku už budu v přeplněné dopravě nosit jen vpředu.
Do práce jsem dorazila jen o pár minut později. Kolegyni jsem v rychlosti vysvětlila, co se stalo, a sedla si k počítači s pocitem, že to ráno mohlo dopadnout jinak. Nic dramatického se nestalo, ale uvědomila jsem si, že někdy člověk spoléhá na rutinu a přestane být pozorný. A že i cizí člověk může být v pravý moment na správném místě a tiše to vyřešit. Od té doby si zipy kontroluju automaticky a sluchátka v tramvaji nechávám spíš jen v jednom uchu. To je můj malý závěr z jedné ranní cesty.
