Článek
Byl podvečer a výdejna zavírala za deset minut. Balík jsem potřeboval vyzvednout, jinak by šel zpátky, a do cíle to byly jen dvě zastávky. U automatu se mačkali lidi a navíc bral jen mince. V peněžence jsem měl kartu a pár bankovek, drobné žádné. V tomhle voze se lístek koupit nedal, žádný prodejní validátor tu nebyl. U téhle zastávky nebyl otevřený stánek. Telefon hlásil dvě procenta a aplikace na jízdenky se nespustila – jen se načítala a padala. Chvíli jsem stál mezi dveřmi, díval se na hodiny a na zhasínající displej. Řekl jsem si, že to risknu. Dvě zastávky, co by se mohlo stát, když jen přejedu most a na rohu si lístek koupím.
Když přišli revizoři, baterie padla na nulu
Na další zastávce nastoupili dva revizoři. Poznal jsem je hned. Jeden z nich zamířil rovnou ke mně a slušně řekl: „Jízdenku, prosím.“ Automaticky jsem zvedl telefon a zkusil spustit aplikaci. Na chvíli se objevilo načítací kolečko a pak obrazovka zhasla. Mobil se vypnul. Revizor jen přikývl: „Bez platné jízdenky vám musím vystavit přirážku. Je to moje práce.“ Poprosil mě o doklad totožnosti. V tu chvíli jsem znervózněl a zároveň věděl, že nic nevymyslím. Sáhl jsem do peněženky, vyndal občanku a podal mu ji. Pořád jsem doufal, že když uvidí, že to opravdu nebyl úmysl, půjde to vyřešit po dobrém.
Zkusil jsem mu vysvětlit, že jedu jen dvě zastávky. Že hned na příští vystoupím a koupím si lístek ve stánku, protože mi právě zhasl telefon a automat bral jen mince. Řekl, že jízdenka platí až od okamžiku, kdy je platná, a od nástupu jsem žádnou neměl. Nezvyšoval hlas, jen opakoval to, co má v popisu práce. Nabídl mi, že přirážku můžu zaplatit na místě kartou a bude to tím vyřešené. Podrážděně jsem odmítl. Řekl jsem mu, že na místě platit nebudu, že mi to za dvě zastávky přijde nespravedlivé. V tu chvíli jsem se víc držel pocitu, že mám pravdu, než reality, která byla jasná.
Formuláře, pohledy a jedna věta na konec
Sedl si vedle mě a začal vypisovat moje údaje. Tramvaj se houpala, lidi kolem předstírali, že se dívají z okna, ale bylo vidět, že poslouchají. Bylo mi trapně. Odsekl jsem, že by přece mohl udělat výjimku, když vidí, jak to bylo. On zůstal věcný. Vysvětlil mi postup, klidně a bez ironie: doklady, záznam, platba teď nebo potom. Žádná osobní rovina, žádné poučování. Jen pravidla, která uplatňuje. Trval jsem na tom, že teď platit nechci. Cítil jsem, že to vyhrocuju víc, než bych musel, ale už jsem se do toho pustil a nechtěl jsem ustoupit.
Dojeli jsme k mojí zastávce. Vstal a podal mi kopii záznamu, mlčky jsem si ji složil a schoval do peněženky. Zvedl jsem se, procpal se ke dveřím, venku už blikalo oranžové světlo na přechodu. Když jsem vystupoval, řekl za mnou bez ironie a bez emocí: „Jízdenka je vaše starost, ne moje.“ Nic víc. Ta jednoduchost na mě zapůsobila víc než celá kontrola. Žádná hádka, jen porušení pravidel z mojí strany.
Na chodníku jsem se nadechl a zlost přešla. Zbyl spíš stud. Všechno to moje vysvětlování najednou nedávalo smysl. U rohu byl ještě otevřený stánek, tak jsem si hned koupil pár papírových jízdenek do peněženky, abych měl rezervu. V tu chvíli to šlo a netrvalo to ani minutu. Domů jsem nakonec šel pěšky. Když jsem mobil doma nabil, nastavil jsem si připomínku, ať si příště koupím jízdenku dřív, než nastoupím, i kdybych ztratil dvě minuty u automatu. Myslel jsem na tu větu ještě večer. Není to hluboká životní lekce, jen prostý fakt: tohle je moje odpovědnost. A příště si to pohlídám dřív, než to za mě vyřeší někdo jiný.
