Článek
Do práce jezdím poslední týdny delší trasu. Hlavní tah rozkopali a každé ráno se tam tvoří dlouhá kolona aut, takže to beru přes pár vedlejších ulic. Ten den pršelo, stěrače běžely skoro nonstop a já měla pár minut skluz. Vyjížděla jsem z úzké uličky na rušnou silnici, kde se kolona posouvala velmi pomalu. Stála jsem v křižovatce, koukala do zrcátek a čekala na mezeru. Říkala jsem si, že to nechci riskovat, ale že musím být připravená využít první jasný signál. Cítila jsem, jak jsem napjatá, a že držím volant o něco pevněji než jindy.
Místo troubení mě nechal a kryl záda
Když se mezi dvěma auty objevila menší mezera, už jsem se nadechovala k rozjezdu, ale řidič tmavého BMW za autem přede mnou najednou nechal větší rozestup a rukou mi jasně ukázal, ať jedu. Na vteřinu jsem zaváhala, jestli jsem to pochopila správně. Pak jsem pustila spojku, vyjela a zařadila se před něj. Poděkovala jsem krátkým bliknutím výstražných světel a zvednutou rukou. Všimla jsem si, že sedí klidně. Žádné grimasy ani posunky, prostě mě nechal. Překvapilo mě to víc, než bych si chtěla přiznat.
Silnice se zvedala do mírného kopce a při zařazení dvojky mi auto trochu cuklo. Motor na chvilku ztratil tah a já instinktivně čekala, že to za mnou někdo vytroubí. Nestalo se nic. BMW drželo odstup a on sám krátce blikl výstražnými světly, aby na zpomalení upozornil auta za ním. Došlo mi, že mi tím dal pár vteřin navíc. Napětí, které se ve mně od rána hromadilo, povolilo. Srovnala jsem rychlost, jela plynuleji a přestala koukat každých pět vteřin do zrcátka.
Jedna věta u semaforu a rychlá oprava
U dalšího semaforu jsme se seřadili vedle sebe. Stáhl okénko a já taky, i když mi do auta padal studený déšť. Rukou ukázal dozadu k mému autu a přes hluk deště zavolal: „Nesvítí vám levé brzdové světlo.“ Pak dodal: „Na nejbližší pumpě mrkněte na žárovku, ať vás někdo netrefí.“ Usmál se, nic víc. „Díky, podívám se,“ řekla jsem a semafor už přepínal na zelenou. Zvedl palec a rozjeli jsme se. V tu chvíli mi došlo, že jsem byla připravená se bránit, kdyby byl nepříjemný. Nebyl.
Na další křižovatce jsem odbočila k čerpací stanici. Zajela jsem pod střechu u stojanů a couvla zadní částí k výloze, abych měla odraz. Zůstala jsem za volantem, sešlápla brzdu a přes zpětné zrcátko v odrazu viděla, že vpravo svítí a vlevo nesvítí nic. Chyba byla jasná. V prodejně měli přesně tu žárovku, kterou jsem potřebovala. Zaplatila jsem, vytáhla z přihrádky malý šroubovák, který tam vozím pro tyhle situace, a během pár minut jsem kryt sundala a žárovku vyměnila. Nešlo to úplně lehce, prsty jsem měla mokré, ale zvládla jsem to. Vyzkoušela jsem brzdu ještě jednou a v odrazu se rozsvítily obě strany. Ulevilo se mi. Místo průšvihu jen krátká zastávka.
Stereotypy padly a gesto jsem poslala dál
Zpátky na cestě jsem si uvědomila, jak automaticky mám v hlavě škatulky podle značek aut a možná i podle toho, jak kdo vypadá. Od řidiče BMW bych čekala spíš netrpělivost nebo že bude troubit. Tenhle chlap mi ušetřil problém, spoustu nervů a možná i pokutu nebo nepříjemnost. Nepřednášel mi, jen mi to řekl a jel dál. Je zvláštní, jak málo stačí, aby se člověk v autě uklidnil. Nešlo o nic velkého, ale změnilo mi to náladu.
Když jsem pak projížděla posledním úsekem před prací, na vedlejší silnici stála paní v malém autě a marně hledala mezeru. Viděla jsem sama sebe z rána. Zpomalila jsem, nechala větší mezeru a mávla na ni. Překvapeně se podívala, rozjela se a krátce zablikala výstražnými světly. Nic jsme si nevysvětlovaly, stačil jednoduchý signál. A uvědomila jsem si, že to ráno už nebylo tak náročné. Možná to zní jako drobnost. Ale po zbytek dne jsem byla klidnější a šla jsem do věcí o něco příměji. Stačilo pár vteřin a jeden úsměv.
