Článek
Bylo ráno, takové to lehce rozjeté, kdy člověk není úplně v klidu, ale ještě nemá paniku. Byla jsem trochu ve skluzu a v hlavě jsem si rychle přepočítávala minuty – když stihnu tuhle tramvaj, v práci to ještě nějak vysvětlím. Viděla jsem, jak přijíždí, a automaticky jsem zrychlila krok do toho lehce trapného poloběhu. Když na semaforu blikla červená, stejně jsem přeběhla, v tu chvíli jsem nad ničím nepřemýšlela, šlo mi jen o to, abych ty dveře stihla. Dobíhala jsem k nim, zvedla hlavu, na vteřinu se mi potkaly oči s řidičem a přesně v ten moment přede mnou dveře cvakly. Zůstala jsem stát doslova pár centimetrů od nich.
Chvíli jsem tam jen stála, funěla a koukala, jak tramvaj odjíždí. Připadala jsem si jako úplný idiot. Cítila jsem, jak mi buší srdce ještě z toho běhu a do toho se přidala taková směs trapnosti a vzteku. V hlavě mi naskakovaly verze, že jsem prostě měla smůlu, že si mě nevšiml, jenže zároveň jsem si dost jasně pamatovala ten oční kontakt. Říkala jsem si, že možná by stálo za to napsat stížnost, ale byla jsem ještě rozklepaná a nechtělo se mi to hrotit přes nějaké formuláře. Naskočila jsem do další tramvaje stejné linky a cestou jsem si ten moment pořád přehrávala. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že to nejspíš nebyla náhoda. Nešlo mi ani tak o to, že jsem přijela o pár minut později, spíš o ten pocit, že se mnou někdo jen tak mávne.
Setkání tváří v tvář, kterému se nedalo vyhnout
Když jsem vystupovala na konečné, všimla jsem si, že na vedlejší koleji stojí právě ta tramvaj, která mě předtím nechala stát na zastávce. Řidič měl pauzu, opíral se zvenku o vůz a kouřil. Jakmile jsem ho uviděla, bylo mi jasné, že mě to nenechá být. Najednou mi přišlo jednodušší se ho prostě zeptat, než si doma sedat k počítači a sepisovat něco na dopravní podnik. V břiše jsem cítila takový divný mix nervozity a pocitu křivdy, ale zároveň jsem měla jasno, že na něj nechci startovat. Přišla jsem k němu a snažila se mluvit klidně. Řekla jsem mu, že jsem ta, které před chvílí zavřel dveře před nosem, a jestli by mi mohl říct, proč to udělal.
Podíval se na mě takovým otráveným výrazem, jako kdybych mu tam lezla do volného času. Nejdřív jen mávl rukou, že lidi mají chodit včas. To mě bodlo, protože sama jsem věděla, že jsem to ráno neměla úplně pod kontrolou, ale ten jeho shazující tón mě vytočil víc než samotná poznámka. Zkusila jsem to ještě jednou a řekla jsem, že u dveří jsem byla včas, že jsem mu doslova koukala do očí a že by mě jen zajímalo, jestli je normální je člověku takhle zavřít. On si odfrkl, odhodil nedopalek a prohlásil, že mě samozřejmě viděl. Že mě viděl i to, jak běžím přes červenou a přes cestu, a že mi ty dveře zavřel schválně, „abych si příště rozmyslela dělat blbosti“.
Když se z obyčejné jízdy stane lekce, o kterou nestojíte
V tu chvíli se to ve mně celé zastavilo. Na jednu stranu jsem věděla, že má v něčem pravdu – opravdu jsem to přes tu červenou přeběhla bez většího rozmýšlení. Na druhou stranu mě strašně nadzvedlo, že si zvolil roli někoho, kdo mě bude „vychovávat“. Řekla jsem mu, že jestli mě chtěl naučit bezpečnosti, tak mě spíš hodil do ještě většího stresu. Že jsem vlastně běžela rychleji a riskantněji právě proto, abych tu tramvaj stihla. A že mi přijde dost mimo, aby si z cestujících dělal takovéhle exemplární případy. On na to zvýšil hlas a začal mi vysvětlovat, že on má denně před očima lidi, co mu skáčou pod tramvaj. Že všichni na to kašlou a že když to nikdo jiný neřeší, tak aspoň on jim musí nějak dát najevo, že to není v pořádku. Najednou jsme na sebe mluvili skoro současně, každý si jel svou verzi, já o jeho egu, on o své zodpovědnosti, a vnímala jsem koutkem oka, že se na nás pár lidí z okolí dívá.
V jednu chvíli mi došlo, jak celá ta scéna vlastně vypadá. Já, jak se hádám s cizím chlapem u tramvaje, on v uniformě, oba vytočení a zaseklí každý ve svém pohledu na věc. Uvědomila jsem si, že tímhle už nic nezměním. Zhluboka jsem se nadechla a řekla mu, že chápu, že tu práci nemá jednoduchou a že ty situace k tomu asi patří. Ale že zrovna ze mě si udělal zbytečný terč a že mi šlo jen o to, aby mě normálně vzal dovnitř. Nepočkala jsem na jeho odpověď, otočila jsem se a šla pryč směrem k práci.
Co zůstane, když emoce opadnou
Cestou jsem si to v hlavě přetáčela znovu a znovu. Přemýšlela jsem, jak moc za to vlastně můžu sama tím svým sprintem přes červenou a jak moc v tom hrálo roli jeho přesvědčení, že má právo někoho vychovávat tímhle způsobem. Nějakou chvíli jsem ještě přemítala, jestli přece jen napsat stížnost, ale nakonec jsem to nechala být. Došla jsem si k tomu, že jeho povahu tím stejně nezměním a že bych to dělala spíš z pomsty než z principu. Jediné, co mi z toho zůstalo, je, že od té doby prostě nikam neběhám přes cestu a radši počkám na další spoj. Ne kvůli němu a jeho lekci, ale kvůli sobě a kvůli tomu, že už nechci kvůli pěti minutám zažívat takovéhle ranní scény.
