Článek
Bylo poledne, vracela jsem se z oběda zpátky do kanceláře. Na rohu náměstí je přechod, přes který chodím skoro denně. Rozhlédla jsem se, zleva nic, zprava se blížilo auto, ale odhadla jsem, že je dost daleko, a vykročila jsem. Udělala jsem půl kroku a v tu chvíli se ozvalo krátké, ostré zatroubení. Trhlo to se mnou, nečekala jsem to. Ohlédla jsem se doprava a viděla, že auto je blíž, než jsem si myslela, a přibrzdilo. Okamžitě jsem cítila vztek a stud, obojí najednou. Měla jsem pocit, že jsem šla včas a podle pravidel. Žádné vrhání pod kola, žádné riskování. Tak proč to troubení? Stačilo pár vteřin a byla jsem připravená mu v duchu dát lekci o přechodech pro chodce a přednosti.
Zlost na přechodu a nečekané odhalení v autě
Instinktivně jsem zastavila a zůstala stát na samém okraji přechodu, skoro jako kdybych si vymezovala místo: jsem tady, počkejte. Auto, černý sedan, stálo těsně před přechodem a řidič se na mě díval přímo. Krátce ještě jednou zatroubil. V hlavě mi naskočila hotová věta: zase nějaký, kdo si myslí, že je silnice jeho. Cítila jsem, jak už zvedám ruku v takovém tom nevěřícím gestu – co jako? – a zároveň jsem se snažila nadechnout a udržet klid. Podívala jsem se mu do očí, bez okázalosti, spíš s tím, že chceme oba jen projet a projít. Hlavou mi běželo, jestli prostě nestál o to zastavovat, nebo jestli mě chtěl vytrestat.
V té chvíli se naklonil ke spolujezdkyni a něco jí rychle říkal. Podívala jsem se pozorněji a teprve mi došlo, že vedle něj někdo sedí. Žena s výrazným těhotenským břichem seděla trochu předkloněná, ruku měla položenou na břiše a dýchala pravidelně, naprázdno, soustředěně. Měla zavřené oči a bledou tvář. Došlo mi, o co jde. Nebyl to vzteklý signál, ale prosba o volnou cestu. Ten tón byl krátký, ale dával smysl. Možná počítají každou minutu, tohle nejspíš není běžná jízda po městě. Bylo mi líto a zároveň trapně. Jak rychle jsem si ho stihla zařadit.
Krok stranou, vteřiny navíc a jiný pohled
Ustoupila jsem o krok zpátky na chodník a mávla na něj, ať jedou. Zvedl ruku v tichém poděkování a plynule, ale opatrně projel přes přechod. Volant držel trochu křečovitě, ale nejel bezhlavě. Podívala jsem se ještě na tu ženu, oči měla pořád zavřené, a v duchu jsem jí přála, ať jsou brzy tam, kde potřebují být. Vztek rychle ustoupil a vystřídal ho klid, soustředění po náhlém vyrušení. Řekla jsem si, že i když mám na přechodu právo jít, někdy dává větší smysl udělat krok stranou. Ne jako ústupek silnějšímu, ale prostě jako řešení v dané chvíli.
Vedle mě se zastavil pán s nákupní taškou, chvíli koukal za autem a zavrtěl hlavou. „No jo, dneska všichni spěchají,“ utrousil takovým tím vševědoucím tónem. Už jsem měla na jazyku souhlasné zabručení, ale místo toho jsem jen pokrčila rameny. „Možná měl důvod,“ řekla jsem. A nechala to být. Dech se mi srovnal a najednou jsem si uvědomila, jak jsem byla napjatá. Zbytek cesty do práce jsem šla pomaleji a dávala si pozor, jak rychle si věci vykládám. Taky jsem dávala pozor, abych na přechodu nikoho zbytečně nezdržovala, ale zároveň jsem nezapomínala na svou přednost. Ne každý klakson znamená útok. A někdy si prostě potřebuju dát pár vteřin navíc, než něco vyvodím.
