Článek
Na začátku jsem ten náš vztah brala jako docela pohodový. Nebyla jsem typ, co by kontroloval každou zprávu nebo dělal scény kvůli pětiminutovému zpoždění. On občas něco zatajil, třeba s kým byl večer na pivu nebo proč se zdržel v práci, ale vždycky to shodil nějakým vtípkem. Často říkal, že nechce „dělat z komára velblouda“ a že mi některé věci radši neříká, abych se zbytečně nestresovala. V té době mi to znělo vlastně logicky. Brala jsem to jako jeho trochu neohrabaný způsob, jak udržet klid, a říkala si, že ne každý musí mít potřebu sdílet úplně všechno.
Když začnou do sebe drobnosti zapadat
Postupně ale začalo přibývat situací, kdy mi jeho vysvětlení úplně neseděla. Najednou měl jiné směny v práci, časté „záskoky“, odchody na poslední chvíli a telefon už skoro automaticky pokládal displejem dolů. Když jsem se na něco zeptala, reagoval podrážděně, jako bych ho vyslýchala. Tvrdil, že všechno musím hned pitvat a že se s ním nedá normálně žít. A do toho stále dokola ta jeho věta: „Já ti nechci ubližovat, proto ti neříkám úplně všechno.“ Místo abych se naštvala, začala jsem pochybovat sama o sobě. Přemýšlela jsem, jestli nejsem fakt moc citlivá, jestli zbytečně nevyvolávám konflikty, když bych měla víc důvěřovat.
Jedna fotka, jeden víkend a úplně jiný příběh
Jednou mi z ničeho nic oznámil, že musí na víkend pomoct kolegovi s nějakou zakázkou mimo město. Tvrdil, že se to objevilo na poslední chvíli, že o tom sám předtím nevěděl a že by byl rád, kdybych mu to „nezkazila svými scénami“. Působilo to celé zvláštně, ale nakonec jsem to spolkla a víkend strávila doma. V neděli mi ale napsala známá, která byla náhodou na koncertě v jiném městě. Poslala mi fotku, kde byl on, rozhodně ne někde na montáži, ale s partou lidí, úplně v pohodě. Když jsem ho na to pak upozornila, otočil to tak, že ho šmíruju a že je děsivé, že mám „své lidi všude“. Znovu vytáhl, že mi o koncertu neřekl jen proto, že by mě mrzelo, že jsem nejela s ním. Tím to celé uzavřel, bez ochoty se bavit o tom, proč vlastně lhal.
Když ochrana před bolestí znamená prostor pro dvojí život
Od té doby jsem si začala víc všímat drobností, které jsem dřív přecházela. V jeho vyprávění se pořád dokola objevovala jedna kolegyně z práce. Mluvil o ní jako o někom, komu „pomáhá s rozvodem“ nebo jí „jen dělá oporu“. Skoro pokaždé, když mi na něčem kolem ní něco nesedělo, skončilo to tou jeho větou, že mi to radši neříkal, abych zbytečně nežárlila. Byl v tom tak přesvědčivý, že jsem se kolikrát cítila trapně už jen za to, že o něm pochybuju. Přesto ve mně ten tichý neklid rostl. Nebylo to jen o žárlivosti, spíš o pocitu, že mi před očima něco systematicky zakrývá a já si na to mám zvyknout.
Zlom přišel ve chvíli, kdy mi napsala jedna holka přes sociální sítě. Její jméno jsem neznala, ale už v první zprávě bylo jasné, o koho jde, protože mě oslovila jako partnerku „toho Martina“. Napsala mi, že už má dost toho, jak si z ní někdo dělá blbce, a že by bylo fér, abych věděla, že s mým přítelem tráví čas ona. Zároveň mi napsala, že jí několikrát navrhoval, ať doma řekne, že byla „u nás na návštěvě“. Přeposlala mi i část jejich konverzace, kde se domlouvali na výletech a on jí psal, že „moje holka to chápe, stejně jí říkám, že tě jen kryju před tvým chlapem“. V tu chvíli mi najednou docvaklo, co ta jeho oblíbená věta ve skutečnosti znamená. Nechránil mě před bolestí, jen si vytvářel prostor, aby mohl vést paralelní život.
Rozchod, který místo bolesti přinesl úlevu
Když jsem za ním s tímhle vším šla, nejdřív se tvářil, že je to celé jedno velké nedorozumění. Snažil se z té druhé udělat hysterku, která si všechno vymyslela, protože se nedokáže smířit s odmítnutím. Když ale viděl, že mám uložené jejich zprávy, změnil strategii. Tvrdil, že se vlastně nic nestalo, že to byla jen hra a že jí chtěl „jen pomoct z průšvihu s jejím přítelem“. V tu chvíli mi došlo, že ve skutečnosti kryl záda hlavně jí a sobě. Já jsem v tom celém byla jen kulisa, která se hodila jako alibi. Něco se ve mně zlomilo a najednou mi bylo úplně jasné, že tohle už dál omlouvat nechci.
Samotný rozchod pak byl náročný spíš prakticky. Řešit bydlení, co s nábytkem, kdo si vezme které věci, vysvětlovat okolí, proč se rozcházíme. Emočně to ale bylo překvapivě jednoduché, skoro až úlevné. Měla jsem pocit, jako bych konečně přestala lhát sama sobě. Začala jsem zpětně vidět všechny ty malé situace, kdy jsem umlčela vlastní pocit jen proto, abych nevypadala hystericky nebo náročně. Dnes, když někdo řekne, že mi něco radši neříká proto, aby mi neublížil, už v tom neslyším ohleduplnost, ale varování. Zároveň jsem si ale slíbila, že kvůli tomu nezatrpknu. Jen už svou důvěru nebudu rozdávat automaticky. Kdo ji chce, musí si ji postupně získat, ne se na ni odvolávat prázdnými větami.
