Článek
Odpoledne jsem přijela k mámě do bytu na sídlišti. V předsíni to lehce vonělo smažením a v obýváku potichu běžely pohádky. Brácha byl doma po dopoledním tréninku a ládoval se cukrovím, jako by se nic nezměnilo. Byly to naše první Vánoce bez táty. V září se odstěhoval a máma trvala na tom, že všechno proběhne jako vždy. Sundala jsem si kabát a automaticky zamířila do kuchyně, kde už chladly brambory na salát. Krájely jsme vedle sebe a řešily spíš, kolik čeho dát, než to, co chybí. Kolik okurek, jestli radši víc hořčice, jestli hrášek ano nebo ne. Bylo jednodušší držet se úkolů, měřit a míchat, než si přiznat, že u linky chybí jeden člověk.
Zvoneček zněl cize a smích působil nuceně
U štědrovečerní večeře máma prostřela tři talíře a položila na stůl nový zvoneček, malý a stříbrný. Ten starý se někde ztratil při tátově stěhování. Brácha se mezi sousty zeptal: „Zavolá?“ Máma řekla, že v osm. Nadhodila jsem pár témat, abychom se zabavili a nevypadalo to, že jen čekáme na telefon. Jaká byla fronta u ryb, jestli zítra zajedeme k tetě, co s prázdninami. Po večeři jsem vzala do ruky zvonek a poprvé zazvonila já. Znělo to cize.
Dárky jsme rozbalovali po jednom, jako vždycky. Kdo dárek dostal, přečetl jmenovku a nahlas řekl, od koho je. Máma zkoušela dělat legrační poznámky, ale působilo to nuceně. Smála jsem se možná víc, než bylo potřeba, aby bylo veselo a aby nebylo ticho. Chyběly tátovy hloupé hádanky na jmenovkách, co psal každý rok; brácha je očima nevědomky hledal. Papíry šustily, ozývalo se „děkuju“ a „to je hezký“ a já měla pocit, že si hrajeme na to, že je to stejné jako dřív. Ještě každému jeden dárek zůstal pod stromkem.
Videohovor nepropojil, přiznání konečně ulevilo
V osm zazvonil telefon. Máma dala hovor na hlasitý odposlech a na obrazovce se objevil táta ve své nové kuchyni. Za ním stál malý stromek, světýlka problikávala. Ukazovali jsme mu pár věcí, které jsme už rozbalili. Mluvili jsme přes sebe a kvůli zpoždění a obrazu to bylo spíš předvádění než společný moment. Brácha se rychle usmál, máma mluvila lehkým tónem. Já jsem přitom cítila, že se naše původní rodina rozpadá, i když se všichni snažíme být milí. Hovor skončil po pár minutách. „Tak hezký večer,“ řekl táta. „Hezký,“ odpověděli jsme. V pokoji bylo ticho a vonělo chvojím.
Sebrala jsem část papírů a odnesla je do kuchyně, hlavně abych měla důvod na chvilku zmizet a nadechnout se. Máma přišla za mnou s hrnky čaje a opřela se o linku. „Je to jiné,“ řekla jsem nahlas. „A asi už to takhle zůstane.“ Nezlomilo ji to. Jen přikývla a tiše řekla, že to letos dělala hlavně kvůli bráchovi a že to cítí stejně. Na chvíli jsme tam jen stály. To přiznání uvolnilo napětí. Už nebylo třeba držet se původních zvyků a za každou cenu napodobovat něco, co neexistuje.
Každému nám ještě jeden dárek zbyl. Navrhla jsem, ať si je vezmeme a otevřeme je najednou, bez pořadí. A pak ať se projdeme do parku za domem, kde na lípách visí světýlka. Brácha se hned chytil, aspoň to změnilo večer. Máma si vzala šálu a klíče, jako by se jí ulevilo, že můžeme změnit plán. Když jsme vyšli do zimy, bylo mi pořád smutno, ale už bez pocitu, že musím něco držet pohromadě. U těch světýlek jsem si v tichu uvědomila, že něco skončilo. A tím pádem může začít něco nového, klidnějšího a po našem.
