Článek
Od doktorky jsem odcházela s pocitem, že už nemůžu dál dělat, že se nic neděje. Řekla to docela jemně, ale bylo jasné, že tlak i váha už nejsou jen kosmetická záležitost. Doma jsem si sedla k počítači a místo klasického „od zítra začínám“ jsem poprvé fakt něco plánovala. Hledala jsem jídelníčky, přemýšlela, co zvládnu i s dětmi a prací, zapisovala si nápady. V hlavě jsem měla pořád jednu větu: že chci být zdravá kvůli sobě a zároveň tu pro děti dlouho být. Večer jsem pak manželovi řekla, že se do toho chci pustit, čekala jsem, že aspoň řekne něco povzbudivého. On jen pokrčil rameny, zamumlal, že hlavně žádný bláznoviny, a tím to pro něj skončilo. Řekla jsem si, že tomu nepřikládám váhu, že možná jen neumí reagovat.
O víkendu jsme byli na obědě u našich, klasika – hromada jídla, všichni kolem stolu. Když mi máma nabrala druhou porci, tak jsem jí slušně řekla, že se teď snažím hlídat, že jsem začala hubnout. V tu chvíli se do toho vložil manžel se svým „jo, zase na tři dny, jak vždycky“ a vytáhl historku s čokoládou, kterou jsem si kdysi schovala v šuplíku a pak ji sama snědla. Všichni se smáli, já taky, protože mi to v tu chvíli přišlo jednodušší, než tam sedět s kamenným obličejem. Uvnitř mě to ale dost bolelo. Zrovna teď, kdy jsem poprvé měla pocit, že to myslím vážně, jsem před vlastní rodinou stála jako někdo, kdo jen věčně něco slibuje a nikdy nic neudrží.
Trapný vtip, který začal měnit pravidla
Cestou domů ve mně všechno bublalo. V autě jsem moc nemluvila, cítila jsem se hlavně trapně. Doma se manžel zeptal, co se děje, a když jsem mu řekla, že mi to od něj přišlo hnusné, shodil to s tím, že to byla jen sranda a že to moc prožívám. Připomněla jsem mu, že dobře ví, jak se za svoji postavu stydím, a že zrovna tohle pro mě není téma na vtipy, obzvlášť před našima. On protočil oči a pronesl něco ve smyslu, že z toho dělám drama. V tu chvíli jsem si řekla, že to v sobě nenechám jen tak sedět, že příště, až to zase přijde, mu ukážu, jaké to je.
Za tři týdny byly tátovy narozeniny, zase celá rodina u jednoho stolu. Za tu dobu jsem fakt dala dolů první tři kila, kalhoty mi byly volnější a cítila jsem se v nich líp. Nebylo to nic velkého, ale pro mě to byl důkaz, že tentokrát nejde jen o tři dny. Jídlo jsem si naplánovala dopředu a snažila se toho držet i tam. Všimla jsem si, že manžel si poslední dobou častěji stěžuje, že je unavený, a jednou mi jen tak mezi řečí řekl, že mu doktorka našla zvýšený cholesterol. Zatím to ale nijak neřešil. Několikrát jsem si vzpomněla na tu scénu s čokoládou a říkala si, že pokud z něj zase vyleze něco podobného, nenechám to být.
Když se vtip obrátí proti tomu, kdo ho začal
U dortu se to rozjelo znovu. Vzala jsem si jen kafe a máma se divila, jestli mi to za to stojí. Než jsem stihla něco říct, manžel se ušklíbl a poznamenal, že za měsíc budu zpátky, že to mám vždycky ve vlnách. V tu chvíli jsem cítila stejný stud jako minule, ale zároveň i vztek. Tentokrát jsem to ale nepolkla. Nadechla jsem se a klidným hlasem před všema řekla, že aspoň s tím něco dělám, a připomněla mu jeho papír od doktorky s cholesterolem a to, že sotva vyjde schody, takže by možná potřeboval hubnout víc než já. Najednou bylo u stolu ticho, pak se ségra uchechtla, táta něco poznamenal o tom, že by se toho taky mohl chytit, a já viděla, jak manžel zrudnul. V tu chvíli jsem cítila trochu zadostiučinění, ale i takové zvláštní napětí.
Cestou domů bylo dusno, skoro jsme nemluvili. Jakmile jsme za sebou zavřeli dveře, vybuchl, že jsem ho shodila před celou rodinou a že to ode mě bylo hnusné. Připomněla jsem mu, co dělal on minule mně, a že jsem jen použila stejný styl, aby viděl, jaké to je. Chvíli jsme si to přehazovali sem a tam, on tvrdošíjně stál za tím, že jeho to mrzelo víc, protože o tom cholesterolu před ostatními mluvit nechtěl. Nakonec z něj spíš mezi řečí vypadlo, že si příště dá bacha. Nebylo to žádné velké dojetí ani omluva se vším všudy, ale zaznělo tam, že to přehnal. Pro mě to bylo důležité, i v téhle jeho „poloviční“ verzi.
Hranice, které jsem si musela nastavit sama
Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela, jestli jsem to nepřehnala já. Měla jsem v sobě trochu výčitek, že jsem šla na jeho slabé místo schválně. Zároveň jsem ale cítila úlevu, že jsem se za sebe konečně postavila a nenechala ze sebe dělat terč jen proto, že mám pár kilo navíc. Uvědomila jsem si, že nejde o to vracet údery, ale o to nastavit hranici, co už není jen „sranda“. Druhý den přišel s tím, že bychom mohli začít chodit na procházky, že by to prospělo oběma. Pochopila jsem to jako jeho způsob, jak říct, že to myslí vážněji a že ví, že přestřelil. Nezměnil se ze dne na den, pořád má svoje vtípky, ale před ostatníma si dává větší pozor. A já mám pocit, že svoje rozhodnutí zhubnout držím víc kvůli sobě, ne kvůli němu nebo komukoliv jinému.
