Článek
Týden před Vánoci jsem od rána kroužil po městě v dodávce. Zásilek bylo dvakrát víc než obvykle a v aplikaci mi pořád naskakovalo zpoždění. Jel jsem naplno a moc se nezastavoval. V hlavě jsem měl hlavně to, abych stihl poslední časová okna doručení, aby dárky nezůstaly někde na depu. Přesuny mezi adresami jsem zkrátka zrychlil, pauzu odsunul a bral to jeden dům za druhým. Byl to takový ten den, kdy řešíte jen pořadí, čas a podpisy.
Zavolala máma: tichá prosba před Vánoci
Kolem třetí mi zazvonil telefon. Volala paní z další zastávky, číslo měla ze SMS od přepravce. Mluvila šeptem a hned poprosila, abych, až přijedu, nezvonil. Prý má doma dva kluky a oba ještě věří na Ježíška. Navrhl jsem, že jí zavolám, až budu před vchodem, a předáme si to venku. Slyšel jsem v jejím hlase, jak moc to pro ni znamená. Věděl jsem, že mě to možná zdrží, ale dávalo mi to smysl. Řekl jsem, že to spolu zvládneme rychle, a pokračoval jsem k jejich ulici.
U domu se nedalo pořádně zaparkovat. Nechal jsem auto ve druhé řadě na výstražných, vzal dvě krabice a došel k vchodu. Zavolal jsem jí. Vyšla v pantoflích, bez kabátu, s klíči v ruce, zadýchaná a nervózní. Hned říkala, že kluci jsou nahoře a že nechce riskovat, že mě uvidí s balíkem. Dohodli jsme se, že to neschováme u ní v bytě, ale dáme do kočárkárny hned u dveří. Bylo mi jasné, že to je nejjednodušší a nejbezpečnější varianta.
Dvě minuty ticha, které zachránily Ježíška
Odemkla mříž a já položil krabice za starý kočárek, aby nebyly hned na očích. Z chodby nahoře se ozvalo: „Mami, kdo to je?“ Ona přes rameno, bez váhání: „Pán kvůli měřákům.“ Podepsala se na skeneru, omluvila se, že to tak řeší a že ví, že mám fofr. Řekl jsem, že je to v pohodě a že to jsou dvě minuty. V tu chvíli jsem nic neřešil. Jen jsem cítil, že je to pro ni důležité a že to nevadí.
Když jsme vycházeli, potkali jsme sousedku s kočárkem. Přikývli jsme na tu verzi s kontrolou a šli dál. U dveří vytáhla paní z kapsy mikiny malý sáček cukroví a polohlasem řekla, že jsem jí zachránil Ježíška. Poděkoval jsem, popřál hezké svátky a běžel zpátky k autu. V hlavě jsem rychle přepočítal čas a došlo mi, že jsem ztratil pár minut. Ale bylo mi jasné, že to stálo za to. Ten pocit, že to mělo smysl, byl silnější než čísla v aplikaci.
Zpoždění v aplikaci, klid v hlavě a smysl
V autě mi cinklo upozornění z dispečinku, že nabírám zpoždění. Přidal jsem, ale bez nervů. Tam, kde jsem měl na příjemce telefonní číslo, jsem ten den radši volal předem. Domluvil jsem si předání u vchodu, někdy do ruky, někdy do domluveného úložného místa. Nezdržovalo mě to tolik, jak jsem se bál. Spíš to zklidnilo celý den, mně i lidem na druhé straně.
Nakonec jsem směnu dojel v limitu. V aplikaci zůstalo pár červených úseků, ale večer to srovnalo posledních pár rychlých zastávek. Když jsem pak vrátil dodávku na dvůr, vybavila se mi ta krátká domluva u vchodu. Nebylo to nic velkého. Jen malá úprava dne, dvě minuty navíc, které pomohly udržet tajemství u stromečku. A mně připomněly, že to nejsou jen balíky a podpisy, ale i lidi a jejich přání, kvůli kterým je posílají.
