Článek
Sedím večer v sušárně na těch známých plastových židlích a koukám na papíry, co nám předseda před chvílí rozdal. Vůně prádla už je dávno pryč, zůstala jen taková zatuchlost a unavené pohledy lidí po práci. Většina sousedů vypadá otráveně, někteří si od začátku ťukají do mobilu. Já mám na stole zvýrazněná pár čísel, která mi už delší dobu vrtají hlavou. Fond oprav se tenčí nějak rychleji, než bych čekala, ale velké opravy jsem nezaznamenala. Říkám si, že jestli dneska zase nic neřeknu, jen se to odklepne a pojede se dál jako vždycky.
Jeden nenápadný bod programu všechno spustí
Když předseda dojde v programu k bodu „hospodářský výsledek“, začne monotónně číst, kolik jsme vybrali a kolik utratili. Mluví způsobem, u kterého se mi dřív automaticky vypínala pozornost. Tentokrát ale čekám na jednu konkrétní položku. Jakmile řekne částku, která šla na „menší opravy společných prostor“, zpozorním. Je výrazně vyšší než loni, skoro mi to až trhne okem, jak si to porovnám s tím, co mám v poznámkách. Žádné větší opravy si ale nevybavuju. Zvednu ruku a poprosím ho, jestli by tu položku mohl víc rozepsat, že mi to úplně nesedí. On se viditelně ošije a řekne něco ve smyslu, že „to jsou prostě faktury za běžné drobnosti“. Působí to na mě, jako by se toho chtěl rychle zbavit.
Nenechám to být a v klidu mu řeknu, že si schovávám starší vyúčtování a že ten nárůst je skoro dvojnásobný. V místnosti to najednou ztichne, jako kdyby někdo stáhl zvuk. Několik lidí zvedne hlavu od mobilů a začne sledovat, co se děje. Předseda spustí vysvětlování o zdražování materiálu a prací, ale je v tom spousta obecností a sám v tom působí trochu ztraceně. V tu chvíli se ozve mladý soused z druhého patra, který do té doby skoro nemluvil. Prohodí, že má v mailu výpis z účtu SVJ, protože před časem řešil nějakou chybnou platbu, a že mu ty částky za opravy taky přišly divné.
Výpis z účtu, neznámá firma a rodinné vazby
Soused si vytáhne z batohu notebook, zapojí ho do prodlužky a otočí obrazovku k nám. Předseda se skoro okamžitě začne ohánět „ochranou osobních údajů“ a tím, že to přece nemůže ukazovat jen tak. Zní to ale zvláštně, protože jde o účet společenství vlastníků, ne jeho soukromý. Většina lidí se na něj otočí a někdo nahlas řekne, že jsme přece vlastníci a máme právo vědět, kam jdou naše peníze. Soused výpis nakonec otevře a na obrazovce se objeví několik pravidelných plateb jedné malé firmě, o které jsem na žádné schůzi neslyšela. Nejde o stovky, jsou to vyšší částky, které se opakují. V papírech od předsedy jsem tu firmu nenašla a v domě jsem si žádných odpovídajících prací nevšimla. V hlavě mi začne naskakovat, že možná fakturují práce, které se buď vůbec neudělaly, nebo rozhodně ne v popsaném rozsahu.
Zeptám se nahlas, kdo tu firmu objednal a proč se ty zakázky nikdy neprojednávaly, když to nejsou drobné. Předseda zrudne a trochu podrážděně řekne, že on jako předseda má právo zadávat operativní práce bez schválení a že to dělal v našem zájmu. Zní to obranně. Do toho se ozve starší paní, která sedí vždycky v první řadě a doteď ho spíš podporovala. Prohlásí, že tu firmu vlastní předsedův švagr, že to ví od jeho manželky. V tu chvíli to v místnosti jakoby přeskočí. Několik lidí nahlas použije slova jako „podvod“ a „zneužití funkce“. Já v hlavě spíš cítím velký otazník a potřebu zjistit, co se opravdu dělo.
Rozpad výboru a co bude dál
Atmosféra se úplně zlomí. Lidi, kteří předsedu dlouho bránili s argumentem, že „aspoň se o barák stará“, se začnou hádat s těmi, co mají pocit, že z nás jen tahá peníze pro rodinu. Hlasitost stoupá, do toho někdo přidává své staré křivdy, někdo jiný se rozčiluje, že se na to přišlo až teď. Já se pokusím do toho vstoupit a navrhnu, ať se přestaneme překřikovat a rovnou odhlasujeme mimořádnou kontrolu hospodaření někým nezávislým. Několik sousedů se toho chytí, někdo začne obíhat místnost s papírem a sbírat podpisy pod návrh na svolání mimořádné schůze s bodem odvolání výboru. Předseda je čím dál víc nervózní, zkouší to zlehčovat, pak zvýší hlas, ale je vidět, že ztrácí půdu pod nohama. Nakonec schůzi předčasně ukončí s tím, že „v takové atmosféře se nedá jednat“.
Po oficiálním konci ale skoro nikdo neodchází rovnou domů. Stojíme v hloučcích na chodbě, opření o zdi, a probíráme, co jsme právě viděli. Všichni mluví najednou, někdo je naštvaný, někdo spíš zaskočený. Já v sobě cítím zvláštní směs úlevy a strachu. Úleva z toho, že to konečně někdo otevřel a že jsem se ozvala. Strach z toho, co všechno ještě vyplave, až ty papíry někdo opravdu pořádně projde. Domlouváme se s pár sousedy, že si rozdělíme starší podklady a vyúčtování, každý si vezme nějaký rok, a že to projdeme ještě před tou mimořádnou schůzí. Padne i nápad zeptat se právníka, co vlastně můžeme a co máme dělat, aby to mělo nějaký rámec. Když pak jdu domů po schodech, uvědomím si, že na schůze SVJ už asi nikdy nebudu koukat jen jako na otravnou formalitu, kterou je potřeba nějak přetrpět. Teď vím, že to, co se tam odhlasuje nebo zamete, má přímý dopad na všechny z nás. A že má smysl zvednout ruku, i když je to nepříjemné.
