Článek
U rodičů sedím u kuchyňského stolu, před námi polévka, řízky a bramborový salát. Chodím sem skoro každou neděli a dnes jsem si slíbila, že vydržím být opravdu tady, i když mi hlava pořád uhýbá jinam. Čekám na odpověď na pracovní nabídku v jiném městě a nechci to otevírat, dokud nebude něco jisté. Máma míchá polévku, táta nalévá pití a řeč se točí kolem běžných věcí. Brácha popisuje sobotní zápas, prý to bylo těsné. Snažím se poslouchat, přikyvuju, ptám se na detaily a zároveň cítím napětí, které navenek není vidět.
Zpráva, která mění plány během polévky
V kapse mi zavibruje telefon. Pod stolem blikne displej a já zahlédnu předmět: „Potvrzujeme nabídku…“ Otevřu to jen v náhledu a hned znovu zamknu. Mobil vrátím do kapsy, protože máma má tendenci nahlížet a ptát se a já nechci začínat rozhovor, na který ještě nejsem připravená. Hrdlo se mi stáhne a v hlavě se rozjede seznam: byt, věci, dojíždění, co s rozdělanými projekty tady. V textu e-mailu, který jsem sotva zahlédla, stojí „rozhodnutí nejpozději do zítřka“. Opakuju si tu větu, i když dál nabírám polévku.
Táta mezi řečí probírá středu. „Vezmeš babičku k doktorovi, když už ji máš po cestě?“ ptá se, jako by to byla samozřejmá věc. „Asi jo, domluvíme se večer,“ odpovím a snažím se to říct tak, aby už nepadaly další otázky. V tu chvíli mi dochází, že pokud bych se opravdu stěhovala, podobných situací bude spousta. Nejen babička, ale i kočka kamarádky, kterou občas hlídám, a školení, které jsem slíbila vést na radnici. Tlak v hrudi je o kousek větší, ale navenek se nic neděje. Brácha prohodí vtip o rozhodčím a já se zasměju.
Na lince dýchám a volím správný okamžik
Zvednu se pro džbán vody a mísu se salátem. U linky si dovolím na vteřinu zůstat sama. Otevřu e-mail pořádně. Píší, že nabídku potvrzují: půlroční projekt, první dva měsíce zaučení v místě firmy, takže bych byla mimo své město. Prosí o rozhodnutí do zítřka. Je to konkrétní, bez okolků. Napíšu krátkou zprávu kamarádce: „Potvrdili to. Zítra mám říct.“ Odpověď přijde hned: „Dýchej.“ Jedno slovo, které přesně vystihne, co zrovna potřebuju. Párkrát se nadechnu, naplním skleničky, vezmu salát a vrátím se ke stolu. Na chvilku se mi srovná dech a slyším, co kdo říká.
„Co to pípalo?“ máma to nevydrží a zeptá se hned, co si sednu. „Je to ohledně práce,“ řeknu, „budu moudřejší do zítřka. Teď bych to nerada rozebírala mezi polévkou a kávou.“ Vím, jak rychle by se z toho stalo přesvědčování, počítání a rozdělování, kdo co udělá za mě. A já potřebuju nejdřív slyšet sama sebe. Navážu na bráchův zápas: „A jak to teda dopadlo? Psals, že to bylo o gól.“ Máma se chytne a brácha se ochotně rozpovídá. Popisuje posledních pět minut, táta přidává názor na trenéra. Sedím, jím řízek a snažím se být u toho. Přemýšlím jen tolik, kolik musím, abych se k tomu zase nezačala vracet.
Zkouším větu nahlas a dávám si prostor
Po jídle dám do dřezu talíře a v hlavě si nanečisto říkám první větu: „Mám nabídku, která by znamenala stěhování.“ Jen to slyšet mi trochu uleví. Je to konkrétní, nejde to obejít. Vezmu telefon, nastavím si připomínku, ať mámě večer zavolám. Chci jí to říct v klidu, bez hluku příborů, bez bráchových poznámek, které se vždycky zvrhnou v legraci. Otevřu e-mail a pošlu krátkou odpověď kontaktu z firmy: „Děkuji za potvrzení. Rozhodnutí vám pošlu do zítřka, jak píšete.“ Je to slušné a drží to rámec, který nastavili.
Když se táta znovu ptá na tu středu, protože si to chce napsat do kalendáře, řeknu: „Potvrdím ti to dnes večer, jo?“ Neodmítám, ale ani neslibuju. Dávám si tím prostor. Máma mezitím sklízí ze stolu a ptá se, jestli chci kávu. Chci. Sedneme si zpátky, povídá se o tom, kdo kam pojede o víkendu, a plánuje se, co budeme dělat v létě. Všechno pokračuje jako obvykle. V kapse mám telefon, který mi připomíná večerní hovor, a v hlavě větu, kterou zkusím říct. Zítra se budu muset rozhodnout. Dneska ještě můžu být tady a dát si k tomu čas, který potřebuji.
