Článek
Poslední den v roce jsme jeli k mým rodičům, jako každý rok. Televize hrála nahlas, na stolku byly chlebíčky, brambůrky a už nachlazená láhev šumivého. Rodiče už nikam nechodí a nám to vyhovuje, protože je to jednoduché. Žádné přesuny, žádné vymýšlení programu, jen přijet, sundat bundy a pokračovat v zaběhnutém režimu. Partner si sedl na své obvyklé místo, máma donesla talíře, táta přepnul na další stanici se silvestrovským pásmem. Všechno jako vždycky. Je to pohodlné a bezpečné, ale i trochu bez přemýšlení. Říkala jsem si, že to zase prostě vydržím do půlnoci a bude klid. Žádné ambice, žádná očekávání, jen to přečkat.
Ticho v kuchyni a plán na změnu
V televizi se rozjela další známá scénka a ozval se umělý smích. Táta se smál dopředu, protože pointu zná nazpaměť, a už si vesele přisypával chipsy. Partner bezmyšlenkovitě projížděl telefon a občas kývl, když se ho někdo na něco zeptal. Rozhlédla jsem se po místnosti a najednou mi připadala cizí. Stejné obrazy, stejné zvuky, a přitom jsem měla pocit, že jen sedím a dívám se. Došlo mi, že se tu vlastně jen čeká na odpočet. Že ten večer vždycky zůstane u puštěné televize a jídla a že z něj nic nemáme. A že já už to tak nechci. Byla to klidná, ale jasná myšlenka.
Zvedla jsem se s tím, že uvařím čaj, a na chvíli jsem odešla do kuchyně. Tam bylo ticho, jen bzučela lednice a v konvici se ohřívala voda. Postavila jsem hrnek na linku a dívala se, jak stoupá pára. Napadlo mě, že jsme si za celý večer vlastně nic neřekli. Kromě „Dáš si ještě chlebíček? “ a „Koukni, to je dobrý.“ Nebyla jsem naštvaná, jen jsem cítila prázdno a únavu z té rutiny a hluku. Věděla jsem, že kdybych začala kázat o smysluplném trávení času, nikomu tím nepomůžu. Nechtěla jsem dělat velké zásahy. Rozhodla jsem se zkusit malou změnu, takovou, která nikoho nevyděsí a zároveň ten večer trochu posune.
Ztišíme televizi a vytáhneme karty. Co dál?
Vrátila jsem se s čajem do obýváku a zkusila to co nejjednodušeji. „Hele, nechcete na chvíli ztišit televizi a zahrát si prší? “ řekla jsem. „Ten pořad opakují každý rok, aspoň si popovídáme.“ Máma váhala, protože má televizi ráda „na kulisu“, jak sama říká. Táta bručel, že přijde o to nejlepší, i když všichni víme, že to nejlepší vysílali před deseti lety. Partner mě podpořil hned: „Na půl hodiny to dáme, ne? “ Domluvili jsme se, že to na chvíli zkusíme. Televizi jsme nevypnuli, jen ztišili. Máma sáhla do šuplíku pro karty a v obličeji se jí objevila drobná starost, jestli nás to bude bavit. Cítila jsem lehké napětí, ale zároveň úlevu, že jsem to řekla nahlas.
Začali jsme hrát a zpočátku to bylo neohrabané. Máma po očku koukala na obrazovku, kde běžel pořad bez zvuku, a táta komentoval pravidla, jako by je ostatní zapomněli. Snažila jsem se, aby to bylo nenucené. Když jsem si brala půl balíčku, dělala jsem si z toho legraci. Zeptala jsem se táty na jeho silvestrovské historky. Nejprve mávl rukou, ale pak se chytil. Mluvil o tom, jak s kamarády hráli karty až do rána, jak je cestou domů chytil sníh a jak šli pěšky přes půl města, protože nic nejelo. Máma přidala vzpomínku na dávný večírek v kulturáku. Partner se smál, ptal se na podrobnosti a vyprávěl, jak jako kluk odpaloval prskavky na balkoně. Smáli jsme se doopravdy a ten zvláštní pocit pomalu ustoupil. Najednou jsme se víc bavili spolu než dívali na televizi.
Před půlnocí jsme zase zesílili zvuk kvůli odpočtu. Na balkoně jsme se dívali na ohňostroje od sousedů a se sousedy z protějšího domu jsme si posílali pozdravy. Nebylo to nic velkého, ale ten večer byl nakonec jiný. Neměla jsem pocit, že to jen přečkávám. Řekla jsem nahlas, že příště bych ráda odpoledne vyšla na procházku a večer si zahráli dřív, než začnou pořady. Máma přikývla, táta jen něco zabručel, ale usmíval se. Partner mě chytil za ruku. Ulevilo se mi, že stačila malá změna, ne žádná revoluce. Že není nutné všechno předělávat, aby nám v tom bylo líp. Někdy stačí jen ztišit televizi, vytáhnout karty a začít se ptát.
