Článek
Bylo pozdní odpoledne, open space se vyprazdňoval a v Teamsu mi přišla krátká zpráva: „Zastav se.“ Vstala jsem a šla k jeho kanceláři. Zavřel za mnou dveře a otočil klíčem. Dělá to jenom, když jde o věci, které nemají kolovat. Slyšet bylo už jen pár kolegů, většina mířila domů. Automaticky jsem čekala detaily k chystané kampani a ptala se, co přesně potřebuje. Ukázal na židli naproti stolu, ať si sednu, a bez dalšího vysvětlování otevřel nízkou skříňku u okna. Byla jsem připravená poslouchat zadání, nic víc.
Jak přepsat škrty do hezkých slov
Na stůl přede mě položil šanon s nápisem „Plán úspor Q3“ a vedle pár samostatných výtisků. Vysvětlil, co v tom je: interní souhrn benefitů a agregovaný přehled odměn vedení, bez jmen. Potřebuje, abych z toho udělala text pro všechny zaměstnance, který změny vysvětlí v pozitivnějším duchu. Důrazně dodal, že podklady jsou citlivé, proto je dává jen na papíře. Nic neposílat mailem, nic nefotit, ať mu všechno po práci vrátím. Přikývla jsem, vzala si propisku a přehodila si šanon blíž.
Rychle jsem viděla, co se mění: ruší se část školení a snižuje se příspěvek na stravování. Vedle toho plán odměn vedení zůstává beze změny. Podívala jsem se na něj a zeptala se, jestli to máme říct napřímo. Odpověděl, že konkrétní čísla a detaily o odměnách do hromadné komunikace nepůjdou. „Radši to rámujme inflací a drahými energiemi,“ řekl klidně. Přikývla jsem, ale měla jsem z toho špatný pocit. Tohle jsem už párkrát zažila, jen tady to bylo napsané výslovně.
Dilema mezi líbivostí a jasnou pravdou
Vzala jsem si papírové podklady na svůj stůl s tím, že je nebudu kopírovat a po práci je vrátím. Otevřela jsem prázdný dokument a zkusila „hezčí“ vysvětlení. Po pár větách jsem to smazala. Měla jsem pocit, že čtenáře klamu a že to poznají. Šla jsem za Anetou na kafe a nadhodila to bez detailů jako obecné dilema, co je v takových situacích fér. Pokrčila rameny: „Je to všude. Zkus vyvážit, ať to lidi nevytočí a zároveň se necítí hloupě.“ Nebyla to rada, která by mi uklidnila svědomí, ale vrátila mě k počítači.
Sedla jsem si k tomu znovu a připravila dvě verze. První byla hladká, jak chtěl: obecně o úsporách a nestabilní době, bez konkrétních dopadů. Druhou jsem napsala věcněji. Co se přesně mění, proč a jak to pocítíme. Bez dramat. Zároveň jsem do doporučení přidala, aby vedení okamžitě omezilo cesty a reprezentaci a v komunikaci to výslovně uvedlo. Pokud máme šetřit, ať je to vidět i nahoře. Obě verze jsem mu poslala v Teamsu s krátkou poznámkou, že lidi spíš ocení jasnost než líbivé fráze. Zaváhala jsem, ale poslala jsem to tak.
Druhý den si mě zavolal. Řekl, že první verze je moc PR a že z druhé si vezme konkrétní body, ale bez zmínky o odměnách a v opatrnějším znění. Nešlo o spor, spíš o hranici, kterou nechce překročit. Po krátké konzultaci s financemi a HR potvrdil, že se omezí cestování a reprezentace a mohli jsme to uvést. Dolaďovali jsme formulace, aby byly srozumitelné a neuhýbaly. Materiál šel ven jako interní e‑mail a příspěvek na intranetu. Sledovala jsem reakce a žádné drama se nekonalo, jen pár stručných dotazů. Došlo mi ale, že naše řeči o „jsme v tom spolu“ jsou hlavně slogan. Večer jsem si otevřela pracovní portál a jenom se dívala, co je v nabídce. Zatím bez rozhodnutí, ale s vědomím, kde mám svoji hranici.
