Článek
Pozdě odpoledne sedím v kanceláři a dopisuju přehled směn. Dívám se do tabulky a v hlavě mi běží, kolikrát jsem poslední dva týdny zaskakovala za Anetu, která marodí. Předvčírem mi šéf mezi řečí řekl, že to dorovná prémií. U nás se ale peníze řeší potichu, bez e‑mailů a bez velkých řečí, aby z toho nebyla scéna. Jsem nervózní, blíží se nájem a já přepočítávám, co všechno musím zaplatit. Snažím se to nedat znát, dělám, že jen v klidu doplňuju sloupce. Většina lidí už odešla, zůstali jen dva, kteří se mračí na tiskárnu. V open space je nezvyklé ticho.
Obálka, která nepřinesla jen prémie
Šéf se najednou objeví u mého stolu. Položí přede mě nenápadnou obálku a tiše řekne: „Díky, tohle je za ty záskoky.“ Jako vždycky se rozhlédne, jestli někdo neposlouchá, a hned spěchá dál na poradu. Obálku posunu pod klávesnici a po chvilce ji zastrčím do kabelky. Nechci ji otevírat před ostatními. Zvednu se a zamířím do kuchyňky. V tuhle dobu bývá prázdná, člověk má na tři minuty klid.
Na lince obálku rozlepím a rychle přepočítám peníze. Sedí to, co slíbil. Mezi papíry ale nahmatám ještě plochý klíč a přeložený lístek. „Klíč od hlavního vchodu. Kdybys mohla párkrát v týdnu otevírat, napiš. Díky.“ Zarazím se. Těší mě ta důvěra, ale zároveň se mi v hlavě vybaví seznam otázek. Syn a školka. Kdo ho který den vozí. O kolik dřív bych musela vstávat. A bude to placené navíc, nebo jen za „díky“? Dojde mi, že to asi nechtěl řešit před ostatními. Já ale potřebuju vědět, co přesně po mně chce a jak si to představuje.
Říkám si o podmínky a konkrétní příplatek
Počkám, až skončí porada, napíšu mu krátkou zprávu a když mi kývne, jdu zaklepat na dveře. Sedne si a já na rovinu řeknu: „Děkuju za prémii. A ten klíč… co přesně bys po mně chtěl?“ Přikývne. Vysvětlí, že Aneta bude ještě nějakou dobu doma a že potřebuje, aby někdo dvakrát nebo třikrát týdně otevřel a zprovoznil recepci. Řekne, že to nechtěl vytahovat v open space a že počítá s příplatkem za každé ráno. Ať se pak stavím u office manažerky kvůli převzetí klíče do evidence. Dává mi prostor se nadechnout a promyslet to.
Řeknu mu, jak to máme doma. Jedno ráno jedu se synem do školky já, jindy partner, podle jeho směn. Nečekané záskoky by nám rozházely režim a stejně by to skončilo tím, že si budeme volat v šest ráno. Navrhnu, že zvládnu dvě pevně dané ranní směny týdně, když budeme mít plán dopředu. A že k tomu potřebuju konkrétní příplatek, ne jen obecný příslib. Chvilku v hlavě počítá a pak přikývne, že to dává smysl. Řekne částku za jedno ráno, já ji v hlavě porovnám s dopravou a hlídáním a je to pro mě přijatelné. Dodá, že mi to potvrdí e‑mailem, ať je to černé na bílém.
Když od něj odcházím, cítím úlevu, že v tom není žádný háček. A zároveň trochu hrdosti, že mi dává klíč od vchodu. V kuchyňce už nic neřeším, jen si dopiju čaj, uklidím obálku a dodělám, co mám v tabulkách. Klíč si rovnou dám na kroužek, abych ho někde nezapomněla. Po cestě na tramvaj napíšu partnerovi, že by mohl vzít rána v úterý a ve čtvrtek. Odepíše, že to dá. Večer dorazí potvrzovací e‑mail se vším, na čem jsme se domluvili, a nervozita poleví. Vím, na čem jsem, a můžu se zase soustředit na obyčejné věci.
