Článek
Když jsem se večer dva měsíce po rozchodu vracela do tichého bytu, v hlavě bylo prázdno. Dny jsem nějak zvládala, ale jakmile se zavřely dveře, všechno na mě dolehlo. Nalila jsem si sklenku vína s tím, že po ní líp usnu. Připadalo mi to jako malé, praktické řešení pro dnešek. Nechtěla jsem nic řešit do hloubky, jen zastavit myšlenky a aspoň na pár hodin spát. Řekla jsem si: dneska si to zasloužím, zítra budu rozumná.
Od večerní sklenky k neklidu v práci
Během pár týdnů se ta večerní sklenka stala samozřejmostí. Když byla dcera u táty, nalila jsem si dřív. Když byla se mnou, čekala jsem, až usne. Říkala jsem si, že je to rozumné a ohleduplné. Ráno mi bývalo těžko, ale kafe a sprcha to nějak spravily. V práci i doma jsem fungovala. Úleva z večera byla rychlá a dostupná, stačilo otevřít láhev a dát si první doušek. Zjišťovala jsem, že se na tu chvilkovou úlevu začínám těšit už odpoledne. Sama sobě jsem to vysvětlovala stresem a tím, že je to normální, něž se člověk srovnává s rozchodem.
V práci jsem ale začala dělat drobné chyby. Zapomněla jsem poslat přílohu, jednou jsem přepsala číslo ve faktuře. Šéf si mě zavolal a řekl, že si všiml, že nejsem soustředěná. Automaticky jsem řekla, že špatně spím a jsem pod tlakem. Byla to pravda, ale ne celá. Říct nahlas, že večer piju víc, než bych chtěla, jsem nedokázala. Cestou domů jsem už přemýšlela, že si dám sklenku „za odměnu“. Klasická věta: mám to pod kontrolou. Jenže uvnitř jsem věděla, že ne. Přesto jsem si doma nalila a slíbila si, že zítra to bude jinak.
Výmluvy, stud a rychlá cesta ke spánku
Volala mi kamarádka a sousedka Markéta. Jsme si blízké a já ji uvedla jako nouzový kontakt do družiny. Zeptala se, jak se mám, a navrhla, že se staví a půjdeme na krátkou procházku. Řekla, že když budu chtít, vezme na hodinu dceru na hřiště, abych si odpočinula. Automaticky jsem se začala vymlouvat, že musím prát a uklidit. Pravda byla, že jsem v předsíni měla pytel s prázdnými lahvemi a styděla jsem se, aby to viděla. Když jsme položily telefon, nalila jsem si druhou sklenku, abych ten stud otupila. Pořád jsem si opakovala, že přece nikomu neubližuju a zítra to omezím.
Ve čtvrtek měla dcera výtvarný kroužek do pěti a pak šla do družiny. Bydlíme kousek, tak jsem se cestou na vyzvednutí stavila na dvacet minut doma. Řekla jsem si, že pár doušků mi uleví, než vyrazím. Sedla jsem si na gauč „jen na chvíli“. Mobil mi zůstal na tichém režimu z práce, nějak jsem na to zapomněla. Únava se spojila s vínem a já usnula. Byla to ta mělká dřímota, kdy člověk netuší, kolik je hodin. V hlavě bylo prázdno a neměla jsem nad sebou kontrolu. Nepamatuju si žádné sny, jen že jsem usnula.
Probuzení, zklamání a rozhodnutí něco změnit
Probudil mě zvonek. Ve dveřích stála Markéta s mojí dcerou, která držela papírovou korunku z výtvarného. „Volali mi z družiny, tobě se nedovolali,“ řekla klidně, ale dívala se pozorně. Došlo mi, že je ze mě cítit víno. Dcera se na mě podívala. Viděla jsem v ní zklamání a nejistotu. „Mami, já jsem udělala korunku,“ řekla a zkusila se usmát. Bylo mi trapně a bála jsem se. Nešlo to okecat stresem nebo únavou. Byla jsem dospělá, měla jsem být spolehlivá. V tu chvíli jsem si řekla, že tohle je přes čáru a že takhle žít nechci.
Když dcera usnula, šla jsem do kuchyně a vylila zbytek vína do dřezu. Prázdné lahve jsem naskládala do tašky, abych je ráno odnesla ke kontejneru. Sedla jsem si s mobilem a napsala Markétě: potřebuju pomoct. Popsala jsem jí, co se děje, bez omluv a zlehčování. Napsala jsem, že ráno zavolám praktické lékařce a zkusím se objednat do adiktologické poradny, případně k psycholožce. Zeptala jsem se, jestli by mohla zítra vyzvednout dceru, abych stihla vyšetření. Odepsala, že je tu pro mě a že si zítra po práci zavoláme a projdeme konkrétní kroky. Měla jsem malý plán. Poprvé za dlouho jsem cítila, že na to nejsem sama. Bála jsem se toho, co přijde, ale byla v tom i úleva. Už žádné výmluvy, už žádné „zítra“. Teď.
