Článek
Bylo to úplně obyčejné odpoledne po práci. Seděla jsem u počítače a zase mě začal pobolívat palec u nohy, se kterým jsem se už pár týdnů trápila. V jednu chvíli jsem si prostě řekla, že toho mám dost a že si konečně zajdu na pedikúru. Vygooglila jsem si salon kousek od kanceláře, měl docela slušné recenze a hlavně volný termín ještě na ten den. Brala jsem to jako malou odměnu sama pro sebe, něco, co mi uleví a trochu mě potěší po náročném dni. Když jsem vešla dovnitř, prostředí působilo na první pohled čistě, ale zároveň tak nějak chaoticky, všude ruch, lidi chodili sem a tam, všechno bylo takové uspěchané.
První dojmy a varovné signály, které jsem přešla
Posadili mě do křesla a za chvíli u mě stála pedikérka. Nepamatuju si, že by se mi nějak představila, prostě jen stručně řekla, co bude dělat, a pustila se do práce. Už od začátku na mě působila dost hrubě. Tlačila na chodidla bez většího ohledu a když se dostala k tomu bolavému palci, bylo to ještě nepříjemnější. Říkala jsem si, že tomu asi nerozumím, že „krása bolí“ a že to tak možná má být. Když jsem ale sykla bolestí, odbyla mě, že mám citlivé nohy a že tam mám „zánět jak blázen“. Trochu mě to rozhodilo. V hlavě se mi rozsvítil takový varovný signál, ale stejně jsem ji nechala pokračovat, protože jsem nechtěla dělat rozruch, když tam kolem seděly další zákaznice.
Okamžik, kdy se z pedikúry stala bolestivá zkušenost
V jednu chvíli jsem najednou ucítila prudké škubnutí a ostrou, pálivou bolest, až se mi na moment zatmělo před očima. Instinktivně jsem cukla nohou a podívala se dolů. Viděla jsem, jak v rukavici drží kus mého nehtu a na prstu mám krev. Ten pohled mě úplně zaskočil. Na vteřinu vypadala vyděšeně i ona, ale hned potom začala tvrdit, že ten nehet byl stejně špatný a že mi vlastně udělala službu, že ho dala pryč. Já jsem v tu chvíli byla tak v šoku, že jsem skoro nebyla schopná mluvit. Jen mi tekly slzy a ptala jsem se, jestli je to normální, jestli se tohle u pedikúry dělá. Hlavou se mi honilo, že jsem přece přišla s bolavým nehtem, ale rozhodně ne v takovém stavu, aby byl skoro celý pryč.
Začala mi rychle otírat krev, dezinfikovala to a lepila na prst nějaký obvaz. U toho pořád dokola opakovala, že za to nemůže, protože jsem prý přišla už s „nalomeným“ nehtem. To pro mě bylo úplně absurdní, protože jsem si byla jistá, jak ten nehet vypadal ještě ten den ráno. Když jsem se trochu vzpamatovala a zmohla se aspoň na to, abych řekla, že takhle jsem opravdu nepřišla a že tohle nemůže být v pořádku, navrhla, že zavolá majitelku. V tu chvíli jsem už měla jasno, že za tohle platit nechci. Šla jsem tam s tím, že mi uleví od bolesti, a skončila jsem se strženým nehtem a rozbolavělým prstem. Doufala jsem, že majitelka se mi aspoň omluví, uzná, že se to nepovedlo, a nějak to zkusí urovnat.
Střet s majitelkou a pocit, že jsem viníkem já
Majitelka přišla od vedlejšího křesla, kde zrovna dělala nehty jiné paní. Na první pohled působila otráveně, jako by ji někdo zbytečně vyrušoval uprostřed práce. Vyslechla si rychlou, dost zkrácenou verzi od pedikérky, která to podala tak, že jsem přišla s problémovým nehtem a ona jen „dokončila proces“. Když jsem se nadechla, že vysvětlím, jak to vidím já, skočila mi do řeči s tím, že jsem na začátku podepsala papír, že mám zdravotní problém s nehtem, takže za průběh nenesou zodpovědnost. Odmítla mi vrátit peníze, prý jsem službu dostala. Ještě k tomu zvýšila hlas a začala mi vyčítat, že na ni křičím před ostatními zákaznicemi, přitom jsem mluvila spíš potichu, hlas se mi třásl a cítila jsem se spíš úplně zaskočená než agresivní.
V ten moment se ve mně všechno sevřelo. Seděla jsem tam s obvázaným, pulzujícím palcem, cítila jsem, jak mi to pod obvazem tepe a pálí, a kolem mě seděli cizí lidi, kteří to celé slyšeli. Měla jsem pocit, že ze mě dělají hysterku, co si něco vymýšlí, místo aby uznali, že se něco pokazilo. Zkusila jsem aspoň navrhnout slevu nebo vrácení části peněz, ale majitelka to utnula s tím, že si klidně můžu stěžovat, kam chci, že mají všechno „podložené“. V tu chvíli už jsem jen chtěla pryč. Zaplatila jsem plnou částku, skoro ani nevím jak. Ruce se mi klepaly, motala jsem se v hlavě mezi studem, vztekem a bezmocí.
Cesta domů, následky a jediný způsob, jak se bránit
Cestou domů jsem kulhala, v botě jsem cítila vlhko a až doma jsem zjistila, že se mi obvaz trochu prosákl krví. Hlavou se mi točila pořád stejná otázka, jestli jsem neměla reagovat víc razantně, jestli jsem se neměla víc ozvat už tam. Doma jsem si sundala obvaz a ten pohled byl dost nepříjemný, prst byl zarudlý a nehet skoro pryč. Udělala jsem si aspoň fotku, kdybych to někdy řešila dál. Ještě ten večer jsem jim napsala dlouhý e-mail s popisem celé situace a přidala i recenzi na internet, protože jsem měla pocit, že je to jediný způsob, jak se aspoň trochu bránit. Fyzická bolest trvala ještě několik týdnů, každý krok mi připomínal ten zážitek. Nejhorší pro mě ale byl ten pocit, že jsem zaplatila za něco, co jsem vnímala jako zkaženou službu, a navrch jsem si odnesla i křik a obvinění, že přeháním.
