Článek
Dnes jdu na noční dřív. Nastupuju už v pět, abych vystřídala denní sestru a ona mohla domů za dětmi. Na sesterně leží miska s cukrovím, jinak je cítit dezinfekce a z monitoru jde tiché pípání. Jsme o člověka míň, jedna kolegyně onemocněla, takže si mezi sebe dělíme triáž i ošetřovny. Lékař je na zákroky, my třídíme příjmy a zajišťujeme provoz. Vím, že první nápor přijde po večeři, takže si připravuju boxy. Kontroluju materiál, doplňuju jehly, obvazy a rukavice, zapínám přístroje a v hlavě si rovnám, co kdy a s kým. Snažím se být o krok napřed.
Od kapří kosti k šití a siréně
Než si stihnu nalít čaj, vběhne na příjem táta s klukem, kterému je sotva deset. Kluk má v krku zapíchnutou kost z kapra a pláče. Vedu je do boxu, nechám tátu vydechnout a říkám: Teď zavolám ORL, bude to chvilka, jsme tady. Volám ORL službu a připravuju set. Fixuju klukovi ruku, aby nám necukal, a snažím se s ním mluvit obyčejně, ať ví, co děláme. ORL kolega přiběhne, podávám mu nástroje, odsávám a držím světlo. Kleštěmi kost vytáhne během pár vteřin. Kluk hned polkne a uleví se mu. Táta několikrát řekne „děkuju“ a já mu dám doporučení, co hlídat. Když zaklapnou dveře, vidím v čekárně už několik dalších lidí.
Přichází paní s hlubokým řezem na prstu. Krájela zeleninu a doma má rozdělaný salát, rodina prý čeká. Je nervózní a pořád se ptá, jak dlouho to bude trvat. Vysvětluju jí krok po kroku, co děláme, a že to stihneme, když teď spolu vydržíme. Ránu omyju, ostříhám okraje, sterilně připravím a přikryju. Lékař přijde, po místním umrtvení ji pečlivě sešije. Já nalepím krytí, domluvím kontrolu a dám pokyny k domácí péči: převaz, suché krytí, žádná námaha. Ještě jí podám papírový pytlík na odpad, aby měla prst v klidu i doma. Sotva dopíšu papíry, dispečink hlásí záchranku s bolestí na hrudi. Dojezd sedm minut.
Infarkt na sále, pak tvrdý triážní střet
Záchranáři přivezou staršího pána, bledého a zpoceného. Na EKG ST elevace. Připojuju ho na monitor, zakládám kanylu, beru krev na troponin a další odběry. Volám lékaře z vedlejší ordinace a ten hned domlouvá katetrizační sál na kardiologii. Pán se bojí a nic moc neslyší, tak mluvím jednoduše a nahlas: Teď vám dáme léky, bude s vámi lékař, pojedete rovnou na sál. Jste v dobrých rukou. Dívá se na mě, kývne a trochu se uklidní. Kontroluju tlak, kyslík, dávám mu deku. Všechno běží rychle, ale držíme se postupu. Když pán odjíždí s posádkou na sál, sednu si na minutu na židli v sesterně a dojím kousek cukroví, který jsem nakousla před hodinou.
Než si stihnu oddechnout, vrazí dovnitř mladý muž s rozseknutým obočím. Alkohol je z něj cítit a hned křičí, že čekat nebude. Postavím se mu čelem a klidně mu řeknu, že pravidla platí pro všechny a že ho vezmeme podle triáže. Se sanitářem ho posadíme a když se zvedá, řeknu krátce: Seďte. Teď vám to ošetříme. Ránu vyčistím, přitlačím, držím mu hlavu, aby se nevrtěl, a lékař to rychle sešije. Mezitím mu dávám krátké instrukce: Dýchejte nosem. Zavřete oko. Nehněte se. Krvácení se zastaví a on odchází, brblá, ale bez scén. V čekárně to mezitím prořídlo, večerní nápor polevuje.
Po půlnoci se oddělení ztiší a konečně mám pár minut. Volám domů popřát. Partner mi pošle fotku stromku a já mu na oplátku vyfotím prázdný box s čistým lůžkem. Dodělám papíry, doplním materiál a připravím vozíky na ráno. V kuchyňce dopiju studený čaj a opřu se na chvíli o linku. Jsem unavená, ale hlava je klidná. Vím, že se to může během minuty změnit, tak toho ticha na chvíli využiju. Svátky mám často v práci a beru to jako součást toho, co dělám. Jsem vděčná za tyhle krátké pauzy, než to zase začne.
