Článek
V neděli jsme jeli s dcerou k mámě na oběd. Bylo to domluvené už dlouho a brala jsem to jako klasické rodinné setkání, kde se prostě potkáme, najíme a probereme, co je nového. Přijela i sestra se svým čtyřletým synem. Moje dcera má sedm. Vím, že máma je na synovce zvyklá, hlídá ho častěji a má u sebe i jeho věci. Několikrát jsem si dřív všimla, že kolem něj je víc pozornosti, ale říkala jsem si, že je menší a potřebuje víc péče. Nechtěla jsem z toho dělat problém. Uklidňovala jsem se tím, že to jsou drobnosti dané situací a že si toho dcera možná ani nevšímá. Jenže v neděli to bylo tak výrazné, že už to nešlo přehlédnout.
Když pozornost padá jen na jedno dítě
Máma nás přivítala ve dveřích. Synovce hned objala a dala mu malý balíček. „To máš za statečnost u zubaře,“ řekla mu. Usmála jsem se na něj, měl radost. Dcera stála vedle mě a koukala. Máma se obrátila k ní: „Pomoz mamce s příbory, jseš šikovná, velká holka.“ Dávalo to smysl, napadlo mě. V kuchyni byl frmol a hodily se ruce navíc. Přesto jsem v dceřiných očích viděla krátké zklamání, jako by se chtěla přihlásit o pozornost. Nezastavila jsem to. Řekla jsem jí, ať vezme vidličky a lžičky na stůl a sama jsem šla dodělat salát. Rozumově to šlo vysvětlit, pocitově hůř.
Po jídle vytáhla máma stavebnici, kterou má synovec u ní doma od Vánoc. Podala mu ji se slovy, že si s ní může chvíli sám hrát. Dcera se nadchla a šla k nim. Máma ji zarazila: „To je jeho stavebnice, teď si s ní hraje on. Za chvilku se vystřídáte. Běž si zatím něco nakreslit.“ Slyšela jsem, jak to řekla klidně, bez úmyslu někoho ranit. Přesto jsem viděla, jak dcera ztuhla a stáhla se. Řekla jen zdvořilé „dobře“ a vrátila se do obýváku, ale nevzala si pastelky. Po pár minutách jsem si všimla, že zmizela. Našla jsem ji v předsíni. Seděla na botníku a měla v očích slzy. Snažila se je zadržet, ale nešlo to.
Slzy v předsíni a těžký rozhovor s mámou
Sedla jsem si k ní a chvíli jen mlčela. Počkala jsem, až se vypláče, a nechala ji dýchat. „Co se děje?“ zeptala jsem se potichu. „Babička má radši jeho,“ vyhrkla. Ta věta mě zasáhla víc než cokoli předtím. Nebyl to výkřik v afektu, spíš konstatování. Došlo mi, že tohle není drobnost, která sama přejde. Že to v ní už nějakou dobu je a teď to vyšlo najevo. Řekla jsem jí, že to vidím a že se o tom s babičkou pobavím. „Nechci, aby se zlobila,“ dodala. „Nebude se zlobit,“ ujistila jsem ji. „Jen jí řeknu, co jsem viděla.“ Cítila jsem nervozitu. Současně jsem věděla, že je to moje role. Být dospělá a věci pojmenovat.
V kuchyni jsem si stoupla k dřezu, aby nás děti neslyšely. Máma oplachovala talíře. Řekla jsem jí, co jsem v předsíni slyšela, a popsala situace, které tomu předcházely. Nepřidávala jsem nic navíc. Poprosila jsem ji, aby ze dcery nedělala jen „velkou pomocnici“, když jde o radost a pozornost, kterou potřebuje taky. Máma se nadechla a ohradila se: „Vždyť je malej, u něj se pořád něco děje. A to s tím zubařem jsem mu chtěla dát jen drobnost. Nemyslím to zle.“ To jsem věděla. Řekla jsem jí, že tomu věřím, ale že to dceři ubližuje. „Viděla jsem, jak se stáhla. Řekla mi, že máš radši jeho.“ V tu chvíli máma ztichla. Nechala jsem chvíli pauzu a pak navrhla konkrétní věci. Když půjde o nějakou drobnost, buď ať je pro oba, nebo ať mi to předem řekne a dětem to krátce vysvětlíme. U hry ať se střídají a občas ať vybere aktivitu i dcera, ne jen to, co je po ruce pro malého. Nebylo to vyčítání. Spíš dohoda, která může pomoct.
První malé změny a naděje do příště
Máma přikývla, ale bylo vidět, že o tom přemýšlí. „Nechci, aby si myslela, že ji nemám ráda,“ řekla potichu. „Tak to pojďme zkusit jinak,“ navrhla jsem. Ještě ten den si sedla s oběma dětmi v obýváku na koberec a řekla: „Postavíme to spolu, jo?“ Dceři poděkovala, že tak hezky pomohla, a dodala: „Teď si vyber ty, jestli chceš stavět, nebo dělat něco jiného.“ Dcera se trochu uvolnila a zůstala s nimi. Když ji máma pochválila za trpělivost, viděla jsem, jak se uklidňuje. Nebyl to zázrak, jen malý posun správným směrem. Děti se střídaly a obě měly pocit, že je někdo vidí.
Odcházely jsme domů v lepší náladě. U stolu jsme se ještě domluvily, že příště zkusíme oběd u nás, ať to není pořád u ní. Ne proto, že by u ní bylo něco špatně, ale aby se trochu změnila dynamika a každý měl šanci být v jiném prostředí. Vím, že to bude chtít vědomou změnu. I já si musím hlídat, abych věci nebagatelizovala jen proto, že nám to ulehčí den. Jsem ráda, že jsem to tentokrát nenechala být. Dcera se večer v posteli zeptala: „Bude to příště lepší?“ Řekla jsem jí: „Budeme se o to snažit.“ A to je to, co teď můžu udělat. Sledovat, jak se cítí, a včas říct, co potřebuje slyšet i moje máma.
