Článek
V neděli jsme byli na obědě u mámy. Přijel i brácha s rodinou. Dcera se těšila na bratrance. Máma má malou kuchyň a bývá u vaření nervózní. Všichni to víme. Chvíli po našem příchodu vytáhla z tašky malou stavebnici pro synovce. Řekla, že na ni narazila v akci a vzpomněla si na něj. Dceři podala oplatku a poslala ji raději ke stolu, ať v kuchyni nepřekáží. Viděla jsem, jak malá ztichla, sedla si a dívala se do talíře. Nic neřekla, měla stažené rty a odvracela zrak. Mrzelo mě to, ale nechala jsem to být. Řekla jsem si, že teď není chvíle to otevírat.
Slzy na chodbě a tichý plán na změnu
Za pár minut jsem si všimla, že dcera odešla na chodbu. Našla jsem ji tam uplakanou. Řekla mi, že babička má radši bratrance, že mu vypráví, jak je šikovný, a jí jen připomíná, že už je velká. Že by si také přála, aby si na ni někdo vzpomněl. V tu chvíli mi došlo, že podobných drobností bylo v posledních měsících víc. Vždycky jsem si to omluvila tím, že brácha bydlí blíž, že se to sešlo, že to příště vyjde jinak. Styděla jsem se, že jsem to před ní neviděla. Cítila jsem bezmoc, ale zároveň jsem věděla, že do toho nechci jít před celou rodinou. Řekla jsem jí, že ji chápu a že to zkusím s babičkou probrat.
U stolu jsem dělala, že nic. Jedli jsme a povídali si o škole a práci, o víkendu. Po obědě jsme se zvedli a odjeli. V autě jsem to s partnerem otevřela a on hned přikývl. Řekl, že si toho všímá také, jen se mu do toho nechtělo míchat. Domluvili jsme se, že mámě zavolám druhý den, až opadnou emoce. Chtěla jsem mluvit klidně a konkrétně. Večer jsem si napsala pár příkladů a formulovala si prosbu. Ne výčitky, spíš to, co bych potřebovala změnit a proč.
Telefonát, který otevřel oči i možnosti
Druhý den po práci jsem mámě zavolala. Řekla jsem jí, že malá včera brečela a že to nebylo kvůli ceně dárku, ale kvůli pocitu, že je druhá v pořadí. Že mě mrzí, když se to děje přímo před ní. Máma se nejdřív bránila. Řekla, že synovce vídá častěji a lépe ví, co ho baví. U dcery prý nechce udělat chybu, nechce kupovat nesmysly. Poslouchala jsem a pak jsem ji požádala o rovnoměrnější pozornost, hlavně v situacích, kdy jsme všichni spolu. Na chvilku ztichla a pak řekla, že to nemyslela zle a že ji mrzí, že to dcera takhle vzala.
Začaly jsme hledat jednoduché kroky, které by zvládla. Navrhla jsem, aby drobnosti nedávala jen jednomu před ostatními, nebo aby je dávala mimo společné setkání. Aby si občas vyhradila čas jen pro dceru, nemusí to být nic velkého. Stačí zmrzlina, procházka nebo půl hodiny povídání, prostě chvíle jen pro ni. Řekla jsem, že dcera potřebuje víc pozornosti než věcí. Máma souhlasila a navrhla, že příští pátek ji vyzvedne z družiny. Já to ve škole nahlásím a půjdou spolu ven. Bylo cítit, že se snaží to zlepšit, i když je pro ni těžké slyšet, že někomu z nás ubližuje.
V pátek spolu opravdu byly. Dcera přišla domů a hned začala vyprávět, že si daly zmrzlinu a že jí babička ukazovala fotky z dětství. Také řekla, že se jí babička zeptala, co ji baví, a že to bylo fajn. Na další společné návštěvě u mámy bylo znát, že to vzala vážně. Připravila pro obě děti stejnou drobnost, požádala dceru, aby jí pomohla s bábovkou, a synovce, aby prostřel stůl. Nebyl to žádný velký krok, ale atmosféra byla jiná. Dcera se po delší době uvolnila, zapojila se do povídání, dokonce se sama nabídla, že po sobě uklidí. Ulevilo se mi. Došlo mi, že když něco vadí, je lepší to říct včas a věcně. Ne proto, abych měla pravdu, ale aby se nám doma všem žilo o něco lépe.
