Článek
Byl dusný letní večer, doma se nedalo dýchat. Byla jsem sama v bytě, tak jsem otevřela všechna okna dokořán a šla se osprchovat. Po sprše jsem jen popadla ručník, ale nechala ho v koupelně, protože jsem si uvědomila, že jsem nechala mobil na stole v obýváku, hned u okna. Vylezla jsem z koupelny úplně nahá s tím, že si jen rychle dojdu pro telefon a pak se obleču. Vůbec mě nenapadlo, že by v tomhle vedru někdo stál u okna a koukal ven. Až když jsem byla skoro u stolu, koutkem oka jsem zahlédla v okně naproti chlapa s hrnkem v ruce, jak se dívá směrem ke mně. Lekla jsem se tak, že jsem se automaticky přikrčila a skoro utíkala zpátky, cestou jsem v panice zatahovala žaluzie. Srdce mi bušilo, bylo mi hrozně trapně a v hlavě mi jelo jediné: „Co všechno viděl?“
Když trapas neskončí u jedné večerní chvilky
Zbytek večera jsem už nebyla schopná se na nic soustředit. Pořád jsem si přehrávala ten moment. Přemýšlela jsem, jestli mě vůbec viděl jasně, nebo jestli jsem si to zvětšila jen já ve svojí hlavě. Část mě byla naštvaná sama na sebe, že mě nenapadlo dát si aspoň ručník, když mám okna dokořán. Zároveň jsem si říkala, že jemu to přece taky muselo být nepříjemné, koukat náhodou do cizího okna a vidět sousedku nahou. Ráno cestou do práce jsem šla ke schránkám s takovým divným napětím, jestli tam náhodou nebude nějaký anonym nebo zpráva. Schránka byla prázdná. Trochu se mi ulevilo, řekla jsem si, že to asi zůstane jen jako trapná situace, na kterou oba zapomeneme. V duchu jsem si slíbila, že odteď budu kolem oken opatrnější.
Anonymní vzkaz, který všechno znovu otevřel
Odpoledne po práci jsem bezmyšlenkovitě otevřela schránku, vyndala obvyklé letáky a mezi nimi nahmátla přeložený bílý papírek bez jména. Rozložila jsem ho ještě na chodbě. Stálo tam, že „včera kolem deváté bylo z vašeho okna vidět víc, než by asi bylo nutné“. Dál psal, že mě nechtěl šmírovat, ale že by bylo fajn zatáhnout, pokud „nechci dál trápit sousedy svou skoro dokonalou postavou“. Jak jsem to četla, úplně jsem cítila, jak rudnu. Bylo mi trapně jen z toho, že to držím v ruce, a zároveň jsem cítila vztek. Nejen z toho, že vím, že mě někdo viděl nahou, ale že si ještě dovolí komentovat moje tělo tímhle tónem.
Vlezla jsem s tím papírkem domů, sedla si ke stolu a četla to znovu, abych se ujistila, že to fakt je napsané přesně takhle. Část mě to brala jako hodně neohrabaný flirt, něco ve stylu „nevím, jak začít, tak to zabalím do vtípku“. Druhá část ve mně ale měla pocit, že je to přes čáru, že o tohle nestojím a že mi není příjemné, aby někdo takhle psal o mém těle, aniž bych o to jakkoli stála. Vyfotila jsem vzkaz a poslala ho kamarádce s otázkou, jestli jsem přecitlivělá, nebo je to už úchylárna. Odepsala mi, že je to hrozně neohrabané, ale že na ni to působí spíš trapně romanticky než vysloveně děsivě. Navrhla mi, ať mu buď odpovím něčím krátkým a sebevědomým, nebo to prostě hodím do koše a neřeším.
Hledání viníka a rozhodnutí ozvat se
Místo toho jsem ale půl večera jen přemýšlela, kdo z baráku to mohl být. Vracela jsem se v hlavě k té postavě v okně s hrnkem v ruce. Došlo mi, že by to mohl být chlap, kterého občas potkávám s košem ve vchodu, takový lehce prošedivělý třicátník. Najednou, když jsem si k tomu přiřadila konkrétního člověka, přestala to být anonymní hororová představa „nějakého voyeura“ a spíš trapná situace dvou lidí, kteří se omylem viděli víc, než by chtěli. Začala jsem si říkat, že asi fakt nevěděl, jak se zachovat. Že mu to bylo blbé, nechtěl se tvářit, že nic, ale zvolil tuhle dost nešťastnou cestu přes papírek.
Nakonec jsem si vzala čistý list papíru a napsala mu krátkou odpověď. Poděkovala jsem za upozornění, ale napsala jsem, že komentáře o „dokonalé postavě“ nejsou nutné a že by příště klidně stačilo normálně zazvonit, kdyby ho to rušilo. Snažila jsem se, aby to neznělo agresivně, ale aby bylo jasné, že nejsem objekt, který se dá jen tak okomentovat. Podle toho, odkud ho vídám chodit s košem a kde asi má okno, jsem si domyslela, který byt to bude, a vhodila svůj vzkaz do jedné ze schránek dole. Když jsem za sebou zavírala vchodové dveře, cítila jsem šílený stud, ale zároveň docela velkou úlevu, že jsem nějak zareagovala a nenechala to jen v sobě.
Setkání ve vchodu, které všechno dorazilo
Pár dní na to jsem ho potkala ve vchodu, jak si odemyká schránku. Podívali jsme se na sebe a oba jsme hned pochopili, kdo je kdo. Viděla jsem, jak znervózněl, trochu se zakoktal a rychle se omluvil, že to nemyslel zle, jen byl v rozpacích a nechtěl to nechat úplně bez reakce. Představil se jménem, pár větami zopakoval, že ho mrzí, jestli mě tím vzkazem uvedl do rozpaků. Viděla jsem na něm, jak je mu samotnému trapně, a tím se mi celá ta situace nějak srovnala v hlavě. Domů jsem šla s pocitem, že se kvůli jedné chvilce nahoty svět nezbořil. Jen jsem se naučila víc hlídat žaluzie a zároveň si líp nastavit hranice v tom, co jsem ochotná od cizích lidí snášet.
