Článek
V pátek odpoledne jsem pracovala z domova. Když jsem si šla uvařit kafe, všimla jsem si mokré skříňky pod dřezem. Kapalo to ze sifonu tak, že voda tekla na dno skříňky i na podlahu. Dala jsem pod to lavor a kolem utěrky, ale stejně jsem se bála, že to nateče do spár a proteče k sousedům pod námi. Vzala jsem staré kleště po tátovi a zkusila jeden spoj dotáhnout, ale v půlce jsem se zarazila. Nechtěla jsem to urvat a zhoršit. Vynesla jsem mokré utěrky na chodbu a tam jsem potkala souseda odnaproti. Známe se od vidění, potkáváme se ve výtahu s jeho labradorem. Zeptal se, co se děje, tak jsem to popsala a on jen: „Můžu se na to mrknout?“ Přikývla jsem, protože jsem byla bezradná.
Oprava hotová. A jak mu to vrátit?
Za chvilku zvonil s malým kufříkem a sáčkem s těsněními. Vlezl pod dřez, rozdělal sifon a ukázal mi ztvrdlý kroužek, který už netěsnil. Vyměnil ho, dotáhl spoje a u napojení na odpad dal trochu teflonové pásky. Celou dobu dělal věci, které by mě ani nenapadly. Pustil vodu, nechal to chvilku téct a nic už nekáplo. Cítila jsem úlevu, protože jsem si představovala, jak to teče ke spodním sousedům a řešíme škodu. Poděkovala jsem mu několikrát a automaticky jsem řekla, že mu to nějak oplatím. On mávl rukou, že to nic nebylo a že je rád, že měl po ruce, co bylo potřeba. Nabídla jsem mu aspoň kafe, ale spěchal pryč, tak jsme si jen vyměnili krátký úsměv na chodbě a zavřeli za sebou dveře.
Odpoledne jsem seděla nad e-mailem a zároveň přemýšlela, co by bylo vhodné. Láhev nebo bonboniéru dávám lidem k Vánocům z povinnosti, ale tady mi to přišlo málo. Vzpomněla jsem si, že má starého labradora a párkrát si ve výtahu povzdechl, že při dlouhých směnách nestíhá polední venčení. Příští týden jsem měla být zase doma a stejně si kvůli zádům dávám přes den krátkou procházku. Napadlo mě, že mu nabídnu polední venčení na pár dní, ať si zkusí, jestli mu to pomůže. Připadalo mi to osobnější než láhev a zároveň to pro mě nebylo nic náročného. Jen jsem přemýšlela, jestli se ho to nedotkne, jestli tím nelezu do něčeho, co považuje za soukromé.
Bábovka, klíče a první společná procházka
Ještě ten večer jsem upekla bábovku a uřízla mu kousek na ochutnání. Zazvonila jsem u něj, předala talířek a řekla, co mě napadlo. Chvíli váhal. „Abych vás tím neobtěžoval,“ opakoval a ptal se, jak by to prakticky probíhalo. Řekla jsem, že budu příští týden doma, že chodím ven kolem poledne a že mi to vyhovuje. Padla otázka na klíče. Domluvili jsme se na společné zkušební procházce v neděli, aby se pes se mnou sžil a ukázal mi trasy, na které je zvyklý. Vyměnili jsme si čísla a když jsme v neděli vyrazili, šlo to hladce. Pes se mě držel, reagoval na povely a soused mi ukázal louku u školy, kde mívá klid. Po návratu mi podal náhradní klíč bez označení, psí známku se svým číslem a stručné instrukce: vodítko visí v chodbě, pytlíky jsou v košíku, případně je miska s vodou v kuchyni. Řekli jsme si, že bych chodila ve dvanáct třicet.
V pondělí jsem přišla přesně ve dvanáct třicet, klíč zapadl a dveře jsem otevřela bez problémů. Pes mě po neděli hned poznal, očichal mě a vrtěl ocasem. Dala jsem mu vodítko, zkontrolovala kapsu s pytlíky a šli jsme na tu louku. Poslala jsem sousedovi fotku s tím, že je všechno v pořádku, a napsala, že se vrátíme za dvacet až třicet minut. Po návratu jsem utřela tlapky, vyměnila vodu v misce a zavřela. Po směně mi napsal, že měl poprvé za dlouho dobu přes poledne klid v hlavě a nemusel se honit domů. V úterý i ve středu to proběhlo stejně. Já jsem si dala pohyb, záda neprotestovala a pes byl spokojený. Když jsem měla poradu, posunuli jsme to o půl hodiny a nic se nedělo. Bylo to jednoduché a funkční.
Z drobnosti vznikl nový sousedský zvyk
Potkali jsme se pak ve výtahu. Řekl, že takovou protislužbu nečekal. „Mám pocit, že dlužím spíš já vám,“ smál se a ptal se, jestli mi něco nechybí nebo jestli s něčím nepotřebuji pomoct. Řekla jsem, že mi stačí vědět, že to využívá, a že je to pro něj konkrétní pomoc. Mně to dávalo smysl víc než děkovná kartička. Neměla jsem pocit, že dělám něco velkého. Jen jsem šla ven s jeho psem a napsala, kdy se vrátíme. To bylo celé. A přesto to změnilo atmosféru. Od té chvíle jsme si začali víc všímat, kdy se druhému hodí pomoct.
Když v týdnu přijel kurýr, vzala jsem mu dva balíky a nechala mu je u sebe, než dorazil. Když jsem potřebovala pověsit poličku, půjčil mi vrtačku a k tomu pár hmoždinek a rychlou radu, na co si dát pozor. Jednou mi ukázal, jak vyměnit těsnění u baterie, abych ho příště nemusela volat. A když má dlouhou směnu, napíše mi, jestli bych mohla psa vyvenčit i v sobotu kolem druhé, a já se přizpůsobím, když jsem zrovna doma. Nejsou to velká gesta. Spíš drobnosti, které ušetří čas a starosti. Z jedné opravy pod dřezem se stalo běžné sousedské sblížení, neplánované, ale dává mi smysl. A když teď slyším kapání nebo zvonek od kurýra, vím, že na to nejsem sama.
