Článek
Bylo to úplně normální všední ráno. Byla jsem doma sama v bytě, klasicky jsem nestíhala a v hlavě jsem si odškrtávala všechno, co musím ten den stihnout. Jen tak mimochodem jsem proběhla kolem nástěnky u vchodu, ale ani mě nenapadlo na ni kouknout, dělám to tak skoro vždycky. V hlavě jsem měla jen to, že „rychlá sprcha“ to jistí. V koupelně jsem ze sebe shodila pyžamo, skočila do vany, pustila vodu a automaticky si napěnila hlavu šamponem. Zavřela jsem oči, promasírovala si kůži na hlavě a v tu chvíli voda prostě přestala téct. Žádné varování, nic. Já tam jen stála pod sprchou, po zádech mi ještě stékalo pár posledních kapek a mně vůbec nedocházelo, co se právě děje.
Když „rychlá sprcha“ přestane téct uprostřed
Chvíli jsem tam stála a čekala, že se to zase samo rozběhne. Otočila jsem kohoutkem tam a zpátky, jako kdyby se to mohlo nějak zázračně chytit, ale z baterie se ozývalo jen divné syčení. Otevřela jsem oči, šampon mi začal pomalu stékat do obočí a došlo mi, že je zle. V bytě jsem neměla žádný lavor s vodou, žádnou nouzovku, nic. Vylezla jsem z vany, kapala jsem na podlahu, zabalila se do ručníku a marně přemýšlela, co teď. V hlavě mi běželo, jestli risknout, že mi šampon zaschne na hlavě a půjdu tak do práce, nebo jestli vymyslet nějakou improvizaci. Začala jsem pobíhat mezi koupelnou a kuchyní, otáčela všechny kohoutky, ale všude to bylo stejné. Sucho a tohle pitomé syčení.
Zvoní zvonek přesně ve chvíli, kdy nadáváte
Začala jsem nadávat nahlas. Nejdřív slušně, pak už míň. Byla jsem naštvaná na sebe, na vodárny, na celý ten ranní spěch. A přesně ve chvíli, kdy jsem si dovolila trochu ostřejší komentář, rozezvonil se zvonek u dveří. Normálně jsem nadskočila. Automaticky jsem vykřikla „moment“, i když jsem stála v ručníku, s hlavou plnou pěny a vůbec jsem netušila, kdo tam může být. Omotala jsem si ručník pevněji kolem sebe, po cestě jsem se snažila alespoň nohama rozmazat mokré šlápoty na linu a pootevřela dveře na řetízek. Za nimi stál mladý soused, kterého jsem párkrát zahlédla na chodbě, v ruce držel nějaký papír s razítkem vodáren a vypadal, že je mu stejně trapně jako mně.
Chvilku jsme na sebe jen zírali. Cítila jsem, jak mi z vlasů stékají bílé cucky šamponu po čele, a měla jsem pocit, že to trvá věčnost. Pak jsem ze sebe začala koktat něco ve stylu, že zrovna „řeším menší technický problém“. On se uchechtl, zvedl ten papír a řekl, že dnes od osmi je plánovaná odstávka vody v celém domě a že slyšel, jak tu nadávám, tak se šel zeptat, jestli o tom vím. V tu chvíli jsem zrudla snad až na krku. Došlo mi, že ty moje slovní výlevy byly nejspíš slyšet přes půl patra. Soused klidně dodal, že si včera radši napustil pár kýblů, a zeptal se, jestli nechci trochu vody na tu hlavu, než mi to úplně ztvrdne. V tu chvíli jsem se cítila tak bezmocně a zároveň vděčně, že jsem jen přikývla.
Kýbl vody, ručník a nejtrapnější moment týdne
Nejdřív jsem se samozřejmě kroutila, že to nějak vydržím a že to není potřeba, že se nějak vymotám. Ale představa celého dne se slepenými vlasy mě rychle přešla. Nakonec jsem navrhla, jestli by mi ten kýbl nemohl jen nechat přede dveřmi, že mu budu moc vděčná. Zavřela jsem, opřela se o futro a poprvé se tomu všemu nahlas zasmála. Připadala jsem si jako parodie na reklamu na šampon, jen bez té závěrečné krásné hřívy. Za chvíli někdo znovu zaklepal. Pootevřela jsem dveře a mezi škvírou si od něj přebírala těžký kýbl. Jak jsem se s ním prala a snažila se ho podebrat, povolil mi ručník. On rychle uhnul pohledem ke stropu, dělal, že nic nevidí, já kýbl dotáhla do koupelny a v hlavě jsem si odškrtla nejtrapnější moment týdne.
Malá lekce soukromí v paneláku
V koupelně jsem si klekla k vaně a po hrstech si z toho darovaného kýble lila vodu na hlavu. S každým spláchnutím šamponu jsem cítila obrovskou úlevu. Najednou mi všechno přišlo strašně komické, ale zároveň jsem cítila i trochu bezbrannost. Uvědomila jsem si, jak je v paneláku soukromí vlastně dost křehká věc. Stačí obyčejná odstávka vody, které jsem si líně nevšimla na papíru u vchodu, a během pár minut stojím před cizím člověkem v ručníku, mokrá, rozčilená a úplně mimo. Bez možnosti se na něco vymluvit, bez kontroly nad situací, jen takhle napůl hotová.
Odpoledne, když jsem se vracela z práce, jsem myslela, že už na to zapomněl. U schránek jsme se ale potkali, oba jsme na chvilku zvedli oči a jen se na sebe krátce podívali. Nic jsme si neřekli, jen jsme se oba tiše uchechtnuli, každý svým směrem. Mně to stačilo. V duchu jsem mu slíbila bábovku na oplátku a sama sobě jsem slíbila, že příště ty papíry u vchodu nepřeskočím tak automaticky. Stačí pár vteřin nepozornosti a člověk má zážitek, na který jen tak nezapomene.
