Článek
Máma mě v pátek odpoledne vysazuje před domem prarodičů a mezi řečí dodá, že jim tím „udělám radost“. Přikývnu a fakt tomu věřím, protože jsem u nich dlouho nebyla a těším se na takový ten pomalý víkend, kdy se nic moc neděje. Jakmile ale otevřu dveře, hned je slyším z obýváku, jak se smějí bratranci. Je tam už od rána. Když vejdu dovnitř, babička s dědou jsou úplně rozzáření z toho, jak vyrostl a jak mu to sluší. Objímají ho, hladí ho po rameni, vyptávají se ho. Mně pak mezi tím vším věnují kratší obejmutí, něco jako „tak ahoj, rádi tě vidíme“, a hned zase pokračují v hovoru o něm. Sednu si k nim, snažím se být v pohodě a v hlavě si opakuju, že jsem asi jen unavená z cesty a moc to řeším. Tak to nechám být a doufám, že se to srovná.
Když pochvala a zájem míří jen jedním směrem
V sobotu ráno u snídaně sedíme všichni u stolu a babička si bere slovo. Ptá se bratrance na školu, fotbal, kam se chystá na prázdniny, a u všeho se dlouze usmívá a opakuje, jak je šikovnej a jak má ze všeho radost. Já poslouchám a čekám, až přijde řada i na mě. Když se mě konečně zeptá, co vlastně studuju, je to potřetí nebo počtvrté, co jí to vysvětluju. Znovu zopakuju název oboru a město, ale babička to přejde jednou větou, že hlavně ať to dodělám, a vrátí se zpátky k tomu, co má bratránek za plány na léto. Když se pak domlouvá, co budeme dělat, je jasné, že program se točí kolem něj. Rozhodne se, že půjdeme na hřiště, protože „kluk potřebuje vybít energii“. Já bych radši třeba jela do města na výstavu nebo aspoň na kafe, ale nechci působit jako ta komplikovaná, tak jen kývnu a přizpůsobím se.
Po obědě babička vytáhne z tašky novou mikinu a s nadšením ji podá bratranci. Vypráví, jak ji viděla ve slevě a hned věděla, že je „přímo pro něj“. Všichni se na něj díváme, jak si ji zkouší, a babička s dědou ho chválí, jak mu sluší a jak v ní vypadá dospěle. Pak babička sáhne po menším balíčku a podá ho mně. Jsou v něm ponožky. Dodá, že „holky toho tolik nepotřebují“ a že si stejně pořád něco kupuju sama. Není to nic hrozného, ale už se ve mně něco ozve. U stolu se to pak ještě znásobí. Nejím maso a babička mi dává celkem jasně najevo, že ji to rozčiluje. Řekne, že si „vymejšlím“ a že za jejich časů se takhle nevymýšlelo. Když bratránek o chvíli později odsekne dědovi něco v tónu, který by u mě neprošel, babička to přejde s úsměvem, že je to prostě puberťák. Cítím, jak mě to štve, ale jsem potichu, jen dojím a nechci rozjíždět žádnou hádku.
Moment, kdy dojde, že to není náhoda
Po jídle zůstanu v kuchyni a pomáhám s nádobím. Jsem trochu nervózní a unavená, v ruce držím talíř, uklouzne mi mezi prsty a talíř spadne na zem. Rozletí se na kusy. Babička na to zareaguje hodně ostře, připomene mi, že jsem prý od mala nešika a že si ničeho nevážím. Říká to před dědou i bratrancem, a já tam stojím s kusem talíře v ruce a cítím se hrozně trapně. Nezmůžu se na žádnou obranu, jen se omlouvám a sbírám střepy. O něco později venku na terase bratrancovi vypadne z ruky sklenička. Ozve se rána a sklo je všude. Reakce je ale úplně jiná. Děda s babičkou řeknou, že se to stává a ať si z toho nic nedělá. Zasmějí se tomu a jdou pro hadr. Mně v tu chvíli docvakne, že to asi není náhoda. Najednou mi to zapadne s tou mikinou, se snídaní, s tím, jak se všechno plánuje podle něj. Začnu to vnímat jako dlouhodobý rozdíl, ne jako sérii náhodných drobností.
Odpoledne se mi už nechce moc být mezi nimi. Vymluvím se, že jsem unavená, a zalezu do pokoje pro hosty. Lehnu si na postel a jen koukám do stropu. Je mi úzko, v hlavě si to přehrávám pořád dokola a snažím se najít nějaké jiné vysvětlení, ale moc se mi nedaří. Po chvíli vytáhnu telefon a zavolám mámě. Začneme neutrálně, jak se máme a co děláme, ale po pár minutách se mi zlomí hlas. Všechno to na ni najednou vyhrknu, všechny ty drobnosti od pátku, jak se cítím navíc a jak mám pocit, že jsem tam spíš do počtu. Máma mě nechá mluvit a pak mi klidně řekne, že to bohužel zná od své mámy celý život. Že mě chápe, ale že oni dva se asi už nezmění. Trochu se rozbrečím, ale zároveň cítím, jak ve mně něco povolí. Najednou je pro mě důležité slyšet, že to není moje vina a že si to nevybírám.
Jak si v sobě nastavit nové hranice
V neděli dopoledne se snažím být zdvořilá, ale už se nesnažím tolik zapojovat ani se zalíbit. Dělám, co je potřeba, pomůžu, kde je třeba, ale uvnitř už spíš jen čekám, až přijede máma. Když se konečně objeví auto před domem, začneme se loučit. Babička při tom bratrancovi nenápadně strčí obálku s tím, že je to „pro kluka na brigádu, ať si něco koupí“. Mně podá krabičku buchet „pro vás domů“. Zabolí to, ale jen poděkuju a obejmu je. Nesnažím se to tentokrát shodit vtipem nebo dělat, že se nic neděje. V autě pak mámě řeknu, že tam asi nebudu jezdit tak často. Ne jako vyhrožování, spíš jako konstatování. V duchu si v tu chvíli nastavím, že od prarodičů už nebudu čekat spravedlivou lásku. Budu je mít ráda po svém, ale víc se budu opírat o vztahy, ve kterých se cítím opravdu chtěná.
