Článek
Seděly jsme po poradě v kuchyňce a já ještě vstřebávala, že budu vést menší projekt. Byla jsem z toho nervózní, ale zároveň mě to těšilo, protože jsem věděla, kolik času jsem poslední měsíce v práci trávila. Dělala jsem si kafe a snažila se tvářit, že je všechno normální, žádné velké drama. V tu chvíli Petra nahlas poznamenala, že někdo má asi dobré známosti, a podívala se přímo na mě. Všichni byli v doslechu. Zasmála jsem se tomu jako blbému vtípku, protože jsem nechtěla nic řešit před ostatními. Uvnitř mě to ale píchlo. Hned jsem si v hlavě začala obhajovat, že to místo fakt mám odpracované, ale navenek jsem dělala, že nic.
Když se kancelář začala potichu otáčet proti mně
V dalších dnech jsem si začala všímat, že se něco mění. V kanclu se lidi mezi sebou tiše bavili a když jsem vešla, najednou ztichli nebo změnili téma. Dřív jsme si dělali srandu a poměrně otevřeně mluvili o všem možném, najednou jsem měla pocit, že stojím bokem. Přestávky jsem začala trávit spíš u počítače, abych nemusela řešit ty trapné chvíle v kuchyňce, kdy nikdo pořádně neví, co říct. Jedna kolegyně mi pak mezi řečí naznačila, že se říká, že jsem se šéfce vetřela a že mám díky tomu výhody. Zůstala jsem stát jak přimražená. V hlavě se mi rozjela úplná spirála, kdo s tím mohl začít, proč to dělá a co všechno si o mně asi povídají, když tam nejsem.
Místo aby mě nová role nakopla, začala jsem být v práci nejistá skoro ve všem, co udělám. Každé rozhodnutí jsem si třikrát rozmýšlela, abych nedejbože nedala nikomu záminku říkat, že na to nemám. Kvůli tomu stresu jsem dělala drobné chyby, které bych dřív vůbec neudělala, a to mě rozhodilo ještě víc. Doma jsem to probírala s partnerem, snažil se mě uklidnit a říkal mi, ať si z pomluv nic nedělám a soustředím se na to, že mi šéfka tu pozici dala kvůli práci. Jenže jemu se to říkalo snadno, on tam se mnou denně neseděl. Já jsem tam chodila s knedlíkem v žaludku, v noci jsem se budila a přemítala, kdo co kdy řekl. Začala jsem mít pocit, že se mi do práce vůbec nechce, a poprvé mě napadlo, jestli by nebylo jednodušší prostě dát výpověď.
Rozhovor se šéfkou a první pokus věci zastavit
Jedno ráno si mě šéfka zavolala do kanceláře. Řekla mi, že slyšela, že v týmu není dobrá atmosféra a že se to nějak točí kolem mě. V tu chvíli jsem se strašně styděla, protože jsem měla pocit, že jsem nějaký problémový článek, ale zároveň se mi ulevilo, že to konečně někdo nahlas pojmenoval. Vysvětlila jsem jí, co jsem v posledních týdnech zachytila, jak se ke mně lidi chovají jinak a jaké narážky jsem zaslechla. Zmínila jsem i Petřinu poznámku v kuchyňce, ale nedokázala jsem ji napřímo obvinit, protože u toho nikdo další nebyl. Domluvily jsme se, že zkusíme udělat týmovou poradu, kde se otevře téma komunikace, a že uvidíme, co to přinese.
Na poradě šéfka začala mluvit obecně o tom, jak v týmu funguje komunikace a jak pomluvy a narážky dokážou rozházet spolupráci. Nikoho nejmenovala. Mně se u toho svíralo hrdlo, ale zároveň jsem cítila, že jestli něco chci změnit, musím se ozvat. Nakonec jsem se nadechla a řekla, že mi je nepříjemné, když slyším narážky na to, jak jsem se ke svému projektu dostala, a že pokud má kdokoliv pocit, že je něco nefér, budu radši, když to řekne přímo mně. V místnosti bylo na chvíli úplné ticho. Šéfka pak jasně doplnila, že rozhodnutí o projektu bylo její a že na tom nic skrytého není. Viděla jsem, jak několik lidí vypadá rozpačitě, a Petra se mi vyhýbala pohledem.
Kdo zůstane vedle vás, když se prach po pomluvách usadí
Po poradě za mnou přišly dvě kolegyně. Spíš nesměle přiznaly, že něco slyšely, ale nevěděly, čemu mají věřit. Řekly, že je mrzí, že za mnou nepřišly dřív a nezeptaly se mě přímo, a že vidí, že makám a chtějí normálně spolupracovat. V tu chvíli se mi trochu ulevilo, protože jsem měla poslední týdny pocit, že jsem úplně sama proti všem. Zároveň jsem ale cítila, že se něco zlomilo. Už jsem neměla tu lehkost jako dřív, kdy jsem automaticky předpokládala, že jsme v jednom týmu a že když se něco řeší, tak napřímo.
S Petrou se náš vztah vyloženě ochladil. Bavily jsme se už jen pracovně a dost stroze, ale vlastně jsem to tak v tu chvíli potřebovala, abych si od ní držela odstup. Sama pro sebe jsem si nastavila, že nebudu v práci tolik sdílet osobní věci a že když uslyším nějakou narážku, hned ji klidně, ale přímo odmítnu. Nechtěla jsem znovu nechat věci přerůst přes hlavu. Postupně se mi dařilo víc se soustředit na samotnou práci než na to, kdo o mně co říká, i když mě to občas pořád bodlo. Z celé té situace ve mně zůstalo hlavně to, jak rychle se z jedné věty, kterou jsem vnímala jako závistivou poznámku, stalo něco, co mi na dlouhou dobu vzalo pocit bezpečí v práci.
