Článek
Byla neděle odpoledne, vracela jsem se sama z návštěvy a D1 se nejdřív zpomalila, pak úplně zastavila. V rádiu hlásili nehodu o pár kilometrů dál; žádné detaily, jen že se tvoří kolona. Všichni jsme začali vytvářet uličku pro záchranáře, jak se má: v levém pruhu jsem dojela co nejblíž k levým svodidlům, auta vpravo se nalepila na pravý okraj. Bylo vedro, okénko pootevřené, vzduch se nehýbal. V tu chvíli jsem se s tím prostě smířila. Nikam nespěchám, počkám, až to uvolní. Nebylo co řešit.
Troubení, výkřiky a útok na záchranářskou uličku
Za pár minut se za mnou ozvalo naléhavé troubení. V zrcátku jsem viděla černý sedan nalepený na mém nárazníku. Blikal na mě dálkovými světly a řidič uvnitř vztekle gestikuloval, přestože jsme stáli. Došlo mi, že se chce protlačit záchranářskou uličkou. Chvíli jsem na něj koukala a pak jsem vrátila pohled dopředu. Zůstala jsem co nejblíž u levých svodidel, aby ta ulička zůstala pro ty, kteří ji opravdu budou potřebovat. Říkala jsem si, že to snad pochopí, když vidí, že všichni stojíme.
Nechápal. Nasoukal se do uličky vedle mě, projel těsně kolem a z otevřeného okna křičel, ať jedeme. Zakroutila jsem hlavou a rukou mu ukázala do uličky, že je pro záchranku. V tu chvíli jsem cítila hlavně strach o zrcátko a aby do mě nestrčil. Couvnout nešlo, nikdo se nehýbal. Dýchala jsem a jen hlídala, abych se k ničemu nepřiblížila víc než je nutné. Hlavou mi běžela jednoduchá myšlenka: je to jasně dané, proč to ztěžuje?
Když se blíží siréna a není kam uhnout
Černý sedan popojel dopředu po uličce a zastavil kus přede mnou. Po pár minutách se zezadu ozvala siréna. Sanitka se blížila uličkou a my jí nechávali prostor. Jenže ten řidič najednou neměl kam uhnout. Rozsvítil výstražná světla, začal cukat volantem a snažil se nacpat přede mě do levého pruhu. Udělal to tak nešikovně, že se nebezpečně přiblížil k dodávce po mé pravici. Viděla jsem, jak v ní řidič strnul, a zamrazilo mě. Měla jsem obavu, že to skončí škrábancem nebo něčím horším, a mezitím siréna sílila.
Kolem nás začali lidé troubit. Stáhlo se několik oken a z různých stran na něj lidé křičeli, ať uhne. Nechala jsem před sebou pár metrů volného místa a nepopojela až k autu přede mnou, aby se tam mohl vmáčknout a sanitka projela. Chvíli manévroval, nacouval k levému okraji a natlačil auto co nejvíc ke středovým svodidlům. Těsně vedle něj se posunula dodávka, jak jen to bylo možné. Sanitka se protáhla s minimální rezervou. Bylo to těsné; aspoň já to tak cítila. Když byla pryč, teprve jsem vydechla.
Pět minut pohodlí versus vteřiny, co rozhodují
Jakmile se kolona zase trochu pohnula, černý sedan se stáhl zpátky do proudu aut a dělal, že se nic nestalo. Žádné omluvné gesto, nic. Mně se ještě třásly ruce. Ne tolik kvůli jeho nadávkám, ty už jsem neslyšela, ale kvůli tomu, jak málo stačí, aby někdo ohrozil pomoc, která spěchá. To vědomí, že si jeden člověk ušetří pět minut a ostatním tím může zkomplikovat vteřiny, které rozhodují. Najednou mi došlo, že to kolikrát bereme jako samozřejmost, a přitom se to může snadno zkomplikovat.
Zbytek cesty jsem jela klidněji a pořád jsem si hlídala uličku. Když se kolona rozjela a jelo se krokem, držela jsem si odstup a dívala se do zrcátek, jestli se neblíží další vozidlo se sirénou. Nepřála jsem mu nic zlého, žádný trest jsem si nepředstavovala. Spíš ve mně zůstal pocit trapnosti za cizí bezohlednost. Ještě dlouho jsem na ni myslela. A taky jednoduché rozhodnutí do příště: dělat to, co je správně, i když kolem někdo křičí. Nejde o mě, ale o to, aby ti, kteří spěchají k někomu jinému, nemuseli řešit ještě nás.
