Článek
Seděla jsem u kuchyňského stolu, před sebou kalendář s barevnými čtverečky a poznámkami, kdo má kdy děti. Vypadalo to spíš jako projektový plán než prázdniny. Věděla jsem, že letos mají být větší část léta u bývalého manžela. Chtěla jsem to respektovat, protože jsem nechtěla být ta, co mu „bere“ čas. Zároveň jsem v hlavě slyšela jejich hlasy, jak od jara mluví o moři, o velkém bazénu a skluzavkách. Já bych je k moři vzít mohla, peníze na to mám, ale nedokázala jsem si představit, jak by se tvářily, kdyby jely se mnou a věděly, že s tátou zůstanou doma. Pořád jsem přemýšlela, jak z toho udělat léto, které nebude pro děti o kompromisech a pro nás dva o hádkách.
První náraz s realitou prázdninových plánů
Večer mi zavolal bývalý manžel, že bychom ty prázdniny měli začít nějak plánovat. Zněl unaveně a trochu podrážděně. Když přišla řeč na dovolenou, rovnou z něj vypadlo, že na „nějaké moře“ nemá a že letos to asi bude jenom něco u nás. Slyšela jsem, jak se mezi řádky omlouvá, ale zároveň to podává skoro útočně, jako by to, že já na dovolenou mám, byla tak trochu provokace. Na jazyku jsem měla spoustu starých křivd a poznámek typu „kdybys byl dřív míň lehkomyslný…“, ale spolykala jsem to. Místo toho jsem se ho jen zeptala, co by si podle něj děti přály, kdyby peníze nehrály roli. Bylo chvilku ticho a pak přiznal, že mluví pořád jen o moři.
O víkendu jsem to s dětmi nenápadně nakousla, když jsme pekli bábovku. Jen tak mimochodem jsem se zeptala, jak si představují prázdniny. Okamžitě naskočilo moře, velký tobogán, zmrzlina „pořád“ a hlavně, že by tam chtěly být i s tátou. Jakmile to zaznělo, cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. V hlavě se mi promítly všechny scény z našeho rozvodu, hádky, jejich první víkend u něj beze mě. Ale nedovolila jsem si to dát najevo. Nechtěla jsem, aby na nich ležely moje pocity vůči jejich tátovi. Jen jsem přikývla a řekla jim, že mu to můžou klidně říct, když si to tak přejí. Ony nadšeně plánovaly, kam by s ním jely, a já jsem v duchu cítila, že pokud se to má stát, bude to muset vyjít ode mě.
Nabídka, která šla proti mé hrdosti
Po pár dnech mi bývalý napsal, jestli se nechci sejít na kafe a všechno probrat osobně. V kavárně vytáhl pomačkaný papír s nabídkou levného penzionu někde v horách. Bylo vidět, že se snažil něco vymyslet, aby to nebylo jen „u dědy na chalupě“, ale zároveň jsem z něj cítila bezmoc. Přesně jsem věděla, že tohle není to, o čem děti celé měsíce sní. Chvíli jsem jen koukala na ten papír a v hlavě se mi přetahovaly dvě myšlenky. Jedna, že tohle je jeho zodpovědnost a ať si to prostě vyřeší sám. A druhá, že to nakonec stejně nejvíc odnesou děti. Nakonec jsem se nadechla a řekla, že bych byla ochotná dovolenou u moře zaplatit, pokud by jel s dětmi on. Sama sobě jsem v tu chvíli připadala trochu bláznivě, ale zároveň jsem cítila úlevu, že aspoň něco řeším.
On na mě chvíli koukal, jako kdyby špatně slyšel. Pak začal mluvit o tom, že přece nepotřebuje „sponzora“, že není žádný chudák. Snažila jsem se mu klidně vysvětlit, že to nedělám kvůli němu. Že mi jde o to, aby děti měly normální léto a viděly, že se i po rozvodu umíme domluvit. Bylo vidět, že v něm bojuje hrdost s praktičností. Když už to vypadalo, že by na to možná kývl, dodal, že by to ale musela být dovolená i s jeho ženou, protože bez ní teď nikam nejezdí. Ta věta mě bodla přímo do břicha. Představila jsem si ty fotky od bazénu, děti mezi nimi dvěma, a cítila jsem ostrou žárlivost. Navenek jsem ale jen kývla a řekla, že s tím počítám. Uvnitř jsem si připadala, jako bych si sama sobě podrazila nohy.
Když okolí nechápe a děti se těší
Když jsem to pak vyprávěla kamarádce, ta na mě skoro vyjela, jestli jsem se nezbláznila. Říkala, že platit dovolenou exmanželovi a jeho nové ženě je za hranou, že si ze mě dělá dobrý den. A že jestli takhle nezačnu nastavovat hranice, skončím jako bankomat pro jeho rodinu. Na chvíli mě to fakt rozhodilo. Přemýšlela jsem, jestli nejsem naivní a jestli si o mně on i jeho žena nemyslí svoje. Vrátila jsem se ale v hlavě k tomu, jak děti svíraly mobil, když jim táta psal, že „možná to vypadá na moře“, a jak jim svítily oči. Tam jsem si to uvnitř urovnala. Řekla jsem si, že tohle je prostě moje vědomé rozhodnutí. Že cena za ten jejich výraz a jejich lehkost je pro mě teď vyšší hodnota než moje uražená hrdost.
Když pak přišel den odjezdu, stáli jsme s dětmi před jejich autem a snažili se nacpat všechny kufry a nafukovací kruhy do zavazadlového prostoru. Byla tam i jeho nová žena, působila trochu nervózně, možná se cítila trapně. Několikrát mi poděkovala, asi víc, než bylo nutné, a nebylo to vysloveně falešné. Já v sobě cítila zvláštní směs. Na jednu stranu mi bylo úzko, když jsem viděla, jak děti naskakují do auta k nim dvěma. Na druhou stranu jsem cítila klid, že jsem udělala všechno, co jsem mohla, aby tyhle prázdniny nebyly pro děti o problémech mezi námi. Večer jsem si sedla na balkon s vínem, koukala do tmy a přemýšlela, jestli je tohle celé fér ke mně. Došla jsem k tomu, že asi ne úplně. Ale byla jsem si jistá, že je to fér k dětem. A v tu chvíli mi to stačilo.
