Článek
Ráno jsem spěchala. V práci mě čekala porada a syn se nechtěl obléknout. Opakoval, že je ve školce hluk a že na ně paní učitelka křičí. Zmiňoval to už včera. V kuchyni mi vyklouzlo: „Tak tam se zase bude jen řvát.“ Řekla jsem to polohlasem a vůbec mi nedošlo, že stojí hned za mnou a slyší mě. Zastyděla jsem se až později. Vzala jsem ho do školky, odvedla do šatny a spěchala do práce. V hlavě jsem měla poradu a pozdní příchod, takže jsem to nechala být s tím, že to večer probereme.
Když dítě řekne nahlas to, co vy
Odpoledne mě u šatny zastavila paní učitelka. Řekla, že syn před dětmi nahlas prohlásil: „Moje máma říkala, že tady jen křičíte.“ A že jí to nebylo příjemné. Napadlo mě, že to syn asi přehnal. Hned nato jsem se zastyděla. Paní učitelka mě klidně, ale důrazně poprosila, abych doma školku neshazovala, protože to pak děti nosí do třídy. V tu chvíli jsem jen vyhrkla, že mě to mrzí. Všimla jsem si, že nás poslouchají další rodiče, a chtěla jsem tu situaci co nejrychleji ukončit.
Když jsme odcházeli, mísil se ve mně stud s naštváním, že to zaznělo před ostatními. Vzala jsem syna za ruku a po cestě se ho zeptala, co přesně říkal a proč. Řekl: „Řekl jsem to, co jsi řekla ráno.“ A dodal, že včera paní učitelka zvýšila hlas, když děti běhaly a křičely. Došlo mi, že jsem mu ten slovník sama podsunula. Vlastně jen zopakoval moji větu a přidal k ní svůj zážitek. Uvědomila jsem si, že to musím urovnat. Ne mezi dveřmi, ne s přihlížejícími, ale v klidu a konkrétně.
Jak jsme to urovnaly a domluvily pravidla
Večer jsem jí napsala přes třídní aplikaci. Nechtěla jsem mluvit v emocích, navíc mezi dětmi a rodiči. Omluvila jsem se za svou ranní větu a poprosila o pár minut ráno, abychom si to řekly v klidu. Zároveň jsem se zeptala, co přesně se ve třídě dělo, když musela zvýšit hlas, a jak to mám líp vysvětlit synovi, aby chápal rozdíl mezi „křikem“ a zvýšením hlasu kvůli bezpečí. Odpověděla ještě večer. Poděkovala za zprávu a navrhla setkání kolem 7:50, než přijdou ostatní.
Ráno jsme se potkaly u dveří třídy. Řekla jsem, že mi ujela pusa a že nechci, aby syn do školky přenášel moje frustrace. Ona uznala, že někdy zvýší hlas, když je ve třídě hluk nebo když jde o bezpečnost, ale že to není křik na jedno dítě. Popsala několik situací, kdy je potřeba být slyšet. Domluvily jsme se, že já budu doma mluvit neutrálně a že když bude něco důležitého, dá mi přes aplikaci vědět. Řekla jsem, že to ocením, protože se mi pak se synem o tom mluví konkrétněji. Odcházela jsem s pocitem, že se to narovnalo a že jsem se poučila.
Večer jsem si sedla se synem. Řekla jsem mu, že jsem s paní učitelkou mluvila a že jsem to ráno řekla hloupě. Vysvětlila jsem mu, že ve školce je bezpečno a že když je rámus, paní učitelka má za úkol děti ztišit, aby se nikdo nezranil a slyšely pokyny. Nechala jsem ho, ať se k tomu vyjádří. Přikývl a vytáhl obrázek, který ten den malovali. Začal mi popisovat, co je na něm. Nepotřeboval to dál rozebírat. Ulevilo se mi. Slib sama sobě byl jasný: příště si dám větší pozor, co říkám před ním, zvlášť když jsem ve stresu. A když bude něco vrtat hlavou jemu nebo mně, zkusíme to hned pojmenovat.
